The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{18}

Vzala jsem si sluchátka, mobil, obula se a vyšla z pokoje. Sešla schody a šla ke vchodovým dveřím. Otevřela jsem ty přehnaně těžké dveře a vykročila ven. Zavřela jsem a rozhlédla se. Vycházelo slunce a ozařovalo stovky růží. Nádherný pohled. Vytáhla jsem mobil a fotila. Fotit takové momenty mě hodně baví. Jakmile jsem si to nafotila, tak jsem se vydala objevovat taje zákoutí gigantických záhonů s růžemi. Rozešla jsem se po nějaké z těch rozkošných cestiček.

Je to krásné. Prošla jsem většinu cestiček a pár z nich se spojovalo a některé vedly k zajímavým věcem. Třeba jedna vedla k nějaké kamenné stavbičce. Připadalo mi to jako kobka. Nebo jedna vedla k rybníku. Sedla jsem si k němu a chvíli tam relaxovala. Dlouho jsem tam nebyla. Namísto toho jsem šla zpět do zahrad. Šla jsem podél vysokého železného plotu. Šla jsem a šla. Přemýšlela jsem, jestli už nejít domů na večeři, ale z myšlení mě vytrhl divný zvuk. Jakoby skřípal plot. Byl pevný, tak jsem nechápala proč by se hýbal. Otočila jsem se opatrně za tím. Stál tam muž. Ztěžka oddechoval a rukou se držel plotu. Měl fialové krátké vlasy a fialové oči. Tvář měl od krve a usmíval se. Červený oblek, košile a motýlek taktéž.

„Co tu....“ přerušil mě. „Rád tě konečně poznávám. Co jsi zač?“ „Stejná otázka“ zaraženě koukám. „Odpovím, když odpovíš. Řekni proč tak sladce voníš?“ tak tohle je další úchylný upír či co? Sakamaki mají sídlo uprostřed lesa. Uprostřed ničeho, tak jak se tu zjevil tenhle?? „Jsem Suzi. Normální člověk. A ty jsi co? Další upír nebo něco podobného?“ začal se smát. Neměl tesáky jako třeba Ayato. „Drahá Suzi, já jsem ghoul. Mnohem zajímavější než nějaká pijavice. Já jsem Shuu“ wtf? Co je ghoul? Zeptám se. „Hele Shuu, co je... “přerušil mě. Už mě to štve. „Ghoul? Holčičko, jsi ještě dost neznalá. Bohužel nemám čas ti to vysvětlovat. Nech si to projít hlavinkou. Zítra se sejdeme zase tady v tento čas. Už si jdou pro tebe. Pá“ ten je ukecanej. Počkat, jdou si pro mě? Otočila jsem se, jestli tam doopravdy někdo z nich není. Nebyl. „Proč myslíš že..... “ ten už zdrhnul. „že pro mě jdou?“ to už jsem mluvila do větru.

„Biiiitch-chaaaaan, kde jsi?“ Laito se ozývá. Ajaj. Rozběhla jsem se směrem k sídlu. Běžela jsem a naneštěstí jsem zakopla v půlce trasy. Nějakej šutr se mi připletl pod nohu a já sletěla k zemi. Při padání jsem reflexně dala ruce pod sebe, abych zmírnila pád. Fuck it. Odřené dlaně, sice ne tak moc, ale i tak to docela bolí. „Bitch-chan, co...... “ Laito se nějak dostal ke mně a zadrhl se, když uviděl mé ruce. Já jsem seděla na zemi a dívala se na ruce. Laito se ke mně sehnul a chytil mě za obě zápěstí. Já na něj vyděšeně koukla. On pořád upínal pozornost na mé zakrvácené ruce. Krev postupně tekla Laitovi na prsty a on si mě přitáhl blíž a slízal krev z mé levé ruky. Pálelo to jak hajzl! A vůbec, fuj! Chápu že pije krev, ale od pádu mám ruce od prachu a on si to užívá. Shodil mě na zem a levou ruku mi přišpendlil k zemi a pravou držel ve vzduchu. Seděl mi na bocích a z pravého zápěstí mi sjel na předloktí. Oči měl plné chtíče a touhy. Olízl mi ruku a vzdychl. „Bitch-chan, já už to nevydržím!“ s tímhle se mi zakousl těsně pod zápěstí. KURVA TO BOLELO!!! Křičela jsem ať přestane, bylo to nesnesitelné. Pak jsem zmlkla, aby někdo z bratrů nepřišel Laitovi dělat garde. Po chvíli se bolest ztlumovala. Laito přestal, pustil mi ruce a těma svýma se zapřel vedle mé hlavy. Obličej sklonil blíž k tomu mému. Z úst mu skápla krev na mou tvář a on se olízl. Trochu mě ta ztráta krve unavila, ale ne moc. Laito se zvedl se mnou v náruči. Odnesl mě do pokoje a odešel. Já se zvedla a šla si umýt ruce. Štípalo to, ale s tím nic nenadělám. Vydesinfikovala jsem si rány, včetně té od Laita a zalepila náplastmi. Podívala jsem se na hodiny. 9 hodin. Čas na večeři.