The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{16}

Mezitím, co mě Laito líbal na krku, tak jsem vymýšlela co dělat. Nohy zablokované a ruce mi drží. Už mi je nedrží tak silně, šance tu je. Sice červená jako rajče, ale připravena na útěk. Jestli najdu cestu....to teď není hlavní.

Vytrhla jsem své ruce a strčila do něj. On dopadl na zem a s údivem na mě zíral. Já otevřela dveře a rozběhla se někam do neznáma. Běžela jsem ke schodům a běžela jsem po schodech dolů. Když jsem byla v přízemí, tak jsem zatočila doprava a zase někoho srazila. Udýchaně jsem se na něj podívala. Nepoznávám. Ale vypadá jako učitel. „Co se děje? Proč tak zběsile“ sbíral se ze země a když se na mě podíval, tak se zasekl. Koukal na mě na jako na Boží soud. Zamávala jsem mu rukou před obličejem, jelikož nehybně zíral asi 2 minuty a mě to bylo nepříjemné. Zatřásl hlavou a začal se ptát. „Kam jste tak spěchala slečno?“ nevypadal špatně. Když se zvedl a narovnal se, tak se mi zdál vyšší i než Yuma. Měl tak dva metry, krátké černé vlasy a zelené oči. „Víte, já jsem.....já už ani nevím.“ nemusím mu říkat všechno. „Vás jsem zde ještě neviděl. Nechcete si promluvit u šálku čaje?“ to učitelé můžou balit studentky? Je pěknej to bez debat, ale je to divný. „Já bych měla asi jít“ začala jsem se červenat, když se na mě usmál. "Bude to chvíle, jen bych rád o vás něco zjistil. Nemusíte mít strach.“ co tady všem je?! Je mi patnáct, jsem tu nová a mám za zadkem několik magorů. " No tak dobře.“ Sakamaki si počkají.

Mlčky jsme došli k jeho kabinetu a když se zavřelo, tak začal mluvit. „Jak se jmenujete slečno?“ sedl si ke stolu a dělal si pořádek. „Suzi, Suzi Smith.“ „Smím vám tykat?“ vážně se ptá, jestli smí tykat? Co je to za idiota?! Vypadá tak na 25 nebo 26 a nabaluje patnáctku? „Samozřejmě pane učiteli“ třeba když ho tak oslovím, tak mu to dojde a vzpamatuje se. "Říkej mi Steve, Suzi“ omyl. To je tak divný pocit. „Dobře.... Steve.“ on se usmál a postavil se. Zapnul konvici a připravil dva hrnky. „Kolik si dáváš cukru do čaje Suzi?“ to je tak divnýýý. „Lžičku prosím“ dal lžičku cukru do hrnku a zalil jej. Do svého dal tři lžičky a zalil. Tak proto je tak sladký...... v tom případě Laito s Kouem musí cukr šňupat, jinak nepobírám. „Jak dlouho zde jsi?“ „Jsem tady první den.“ já chci jít. Tohle byla chyba. Je to extrémně nepříjemný. „Jak se ti tu líbí?“ „Není to tu špatné, ale nemám s čím srovnat.“ usmála jsem se a on se zasmál. „No jo, ze dnů otevřených dveří moc člověk nezjistí.“ to je kokot. To je ale blb! „To také nemůžu posoudit“ „Co?“ „Ještě jsem na žádném dnu otevřených dveří nebyla.“ už ti to dojde, nebo jsi opravdu takový imbecil? „Jakto? To jsi střelila náhodnou střední?“ u toho se smál. Ten je mi ale vysmátej. Mám chuť se sebrat a jít. „Ne Steve. Já jsem to nestihla. V osmé třídě jsem tam nebyla.“ „Proč bys tam chodila v osmičce?“ jak to může být učitel když má tak dlouhý vedení?! „Jelikož jsem v devítce byla jenom pár dní. Už ti to došlo?“ to je zpomalenec. „Ty jsi mi ale zvláštní. Kolik ti tedy je?“ „Patnáct Steve“ „Takže jsi o stupeň výš? Stíháš to Suzi?“ „Samozřejmě že ne.“ zvedl se a došel nám pro čaje. Podal mi můj, opřel se o stůl a v rukou třímal svůj čaj. „Nechceš doučovat?“ „Mě už bude doučovat Reiji, děkuji.“ zamyslel se. Asi se ho jen tak nezbavím. „Myslíš Reijiho Sakamaki?“ přikývla jsem a on pokračoval „Jsem jeho třídní, to by šlo domluvit.“ tak to nene. To - ne. „Kdy máš po škole čas? Vím,že s jeho bratry odjíždí po osmé hodině a ty jsi v prvním ročníku, tudíž na ne některé dny stejně musíš počkat a já nemám odpolední hodiny.“ no to si děláš. „Asi bych už měla jít. Ostatní na mě čekají.“ položila jsem hrnek na jeho stůl a otočila se k odchodu. „Počkej Suzi!“ co chce ten idiot „Ano?“ podal mi kartičku „Tady je mé číslo, ještě se domluvíme.“ „Dobře, ahoj Steve.“ „Zatím“ otevřela jsem dveře a běžela k východu, který jsem naštěstí už nemusela hledat.

U dveří stáli všichni a Reiji byl pěkně naštvaný. „Doma si ještě promluvíme.“ rozešel se k autu a všichni se táhli za ním. V autě mi Laito řekl: „Kampak jsi mi utekla Bitch-chan?“ neodpovídala jsem a celá cesta byla podivně tichá.