Luna ✓ || Changki

1. kapitola

Kihyun

Vždy jsem měl pocit, že jsem v něčem jiný, než ostatní. Čím starší jsem, tím víc ten pocit sílí, jen to nedokážu identifikovat. A poslední roky...o tom často dost pochybuji, ano, jsem jiný, ale ne tak, jak jsem si vždy myslel. Teď jsem spíš vyvrhelem, chybí jen krůček k tomu, aby mě vesničané upálili na hranici. A přitom za nic nemůžu. Může za to to znamení, ale proč se objevilo? Čeho je to znamení?

Nasadím si kapuci a časně ráno se vydám kus cesty od vesnice, kde se nachází hřbitov. V cestě mám louku, kde natrhám pár lučních květů, abych je mohl dát rodičům na hrob. Nebe si je vzalo, když jsem byl malý. Sotva si vybavuji máminu tvář. Nebýt babičky, která se mě ujala, bůhví jak bych skončil. Opuštěné děti nemají velkou šanci na hladké pokračování života nebo světlou budoucnost. Babička byla skoro jako anděl, naučila mě zpívat spoustu lidových písní, naučila mě péče o stavení, vaření, pečení, naučila mě řád a lásku k úklidu. Byla to žena, kterou měla ráda celá vesnice a byla mým vzorem. Hlavně byla jediná, koho jsem měl. Umřela krátce před mými narozeninami, na začátku zimy onemocněla, ať jsem se snažil sebevíc tak...nedokázal jsem jí nemoci zbavit, všechny bylinky, co jsem dokázal sehnat...jejich odvar, mastičky, nic nepomáhalo. Když mě držela za ruku a šeptala mi, že to sám zvládnu, tak jsem kroutil hlavou, slzy mi tekly nezastavitelným proudem a já šeptal, že to bez ní nezvládnu.

„Vždy na tebe budu dohlížet." I z posledních sil se snažila usmívat.

Po její smrti jsem dlouho nevěděl, jak žít, jak dál pokračovat. A pak se to stalo. Obrat o milion stupňů. Den po mých narozeninách se totiž stalo něco...co jsem nedokázal vysvětlit a co změnilo od základů celý můj život.

Probudím se časně ráno, vidím, jak se mírně začíná rozednívat. Dnes jsem měl zvláštní sny. Zadívám se do stropu, chvíli jen mrkám a čekám než se moje mysl víc probudí. Ten sen mi stále vrtá hlavou. Svraštím obočí a pomalu znovu zavřu oči, snažím se vybavit si znovu celý ten sen.

Pomalými kroky vcházím do lesa. Kolem mě se pomalu vytrácí světlo, blíží se západ slunce. Pod mými botami křupe jehličí, postupuju pomalu, ani vlastně nevím, kam jdu. Něco mě ale táhne, něco ve mně žene mé kroky. Někdo mě k sobě volá, někdo mě potřebuje. Někdo na mě čeká. Rozhlížím se kolem sebe, sebemenší zvuk naruší moji statečnost, třesu se. Ale nebojím se. Vnitřně cítím, že vím, že si nikdo nic nedovolí. Jak by si ke mně mohl někdo něco nedovolit? Kde se ve mně bere ta jistota? Přes to všechno tu sebejistotu cítím, nakračuji zlehka.

Celým lesem se rozlehne vlčí vytí. Celé tělo se mi zatřese. Mé srdce vynechá několik úderů a pak se rozbuší jako bych právě běžel maraton. Co je to za pocit? Barva toho vytí mi přijde tak vábivá. Zároveň vytí zní tak bolestně a osaměle. Ale jako bych věděl, že to vytí má co dočinění se mnou. Je to vytí pro mě. Volá mě k sobě. Jdu lesem a nohy mě vedou hlouběji a hlouběji. Najednou vím, že ten, kdo mě k sobě volá je kousek ode mě. Vidím dvě modré svítící oči v tmavém lese, jak se ke mně přibližují.

Trhnu sebou, když pomalu oči otevřu. Kolikrát jsem měl už živější sen, ale nepamatuju si, že by se mi zdálo něco tak intenzivního. Tolik pocitů, které si vybavuji, a které jsem v tom snu cítil. Nemělo to daleko od opravdovosti. Ten sen hned začne zaneprázdňovat moji mysl, ustavičně nad tím přemýšlím, co by mi ten sen měl říct?

Vstanu z postele a dojdu do menší místnosti, kde mám lavór s čistou vodou, abych se po ránu opláchl. Při pohledu do zrcadla vykřiknu. Chvíli nevěřím svým očím, děsí mě ten pohled a chvíli prosím nebesa, aby tohle nebyla pravda. Má tvář...a nejen tvář...celé mé tělo je pokryto světle modrými čárami. Chvílemi to vypadá, že je to možná nějaké písmo, vytřeštím oči, když na zápěstí objevím něco velmi slabého, připomínalo to ale vlčí packu. Co...co to je?