Luna ✓ || Changki

16* kapitola

Changkyun

Ukončím schůzi a zadívám se na Yanjuna, který mi celou dobu pohledem posílá signály s tím, že se mnou potřebuje mluvit. Pokynu mu, aby přistoupil a přikývnu, aby začal mluvit.

„Podívali jsme se na ty vlky, co se potulují kolem Wonhova stavení," přikývne. „ale nenašli jsme žádnou jinou smečku v okolí, budou to zběhlí vlci." špitne. Zavrčím.

„A jak se zběhlí vlci dostali nepozorovaně tak blízko k hlavní smečce? Jsou jen přes les od nás a nikdo si jich nevšiml?" zavrčím a sjedu ho pohledem. Sklopí hlavu přikývne.

„To nevím, ale postaráme se o ně, už jsem vyslal skupinu, aby je vystopovala a zneškodnila." ukloní se.

„Dobrá tedy, jsem rád, že tohle máme vyřešené." vstanu z trůnu. Za poslední dny se přiznám, myslel na Kihyuna, na to, jak to zatím vypadá dobře, neříkám, že jsme se spřátelili ale, když jsem ho doprovázel domů, necítil jsem z něj tak šílený strach jako před tím, tentokrát jsem z něj i možná malinko cítil klid. Rozjedu se po hradu, abych došel do knihovny. Posadím se ke stolu a začnu si knihu pročítat. Bedlivě čtu každou větu.

„Co to čtete, Lorde Lim?" Trhnu sebou a celý nadskočím. Knihu zavřu a schovám rychle za sebe a odkašlu si.

„Nic zajímavého." zaprskám. Pozvedne na mě obočí, ale jen jemně přikývne s tím, že mě nebude rušit. Jakmile odejde, tak si oddechnu a vrátím knihu zpět na stůl.

„Etiketa chování se k ženě? No, Lorde Lim," zachichotá se hlas vedle mě. Trhnu sebou a ve snaze knihu rychle zavřít a schovat, jí přetáhnu po nose. Vypískne a chytí si nos. „tohle v té knize určitě nepsali," vyjekne a zakloní hlavu, zatímco zaúpí. „nečekala jsem, že se vy budete chtít dozvědět, jak se chovat k ženám, stačilo se zeptat." pohodí vlasy. Protočím jemně očima.

„Pravda, měl jsem se zeptat Xukuna," přikývnu. Něco dotčeně zaprská. „jen mi to přišlo jako zajímavé čtení, nic víc." přikývnu rychle, ale i tak vidím její neodmazatelný úsměv. Jednou ji určitě zapálím.

Changkyun!!!

Trhnu sebou a zamotá se mi hlava. Ten hlas, proč, proč mnou prochází opět takový strach. Padnu na kolena a vytřeštím oči, když v další chvíli vidím záblesk světla, vidím před sebou Wonhův obývák, sedím na zemi a cítím, jak se občas silně zatřesu, jakoby do mě něco doráželo. Trhnu sebou, když uslyším hlasitě štěkání a vytí. Otočím hlavou a zadívám se na zabarikádované dveře, ve kterých je díra, kterou se dovnitř snaží prorvat vlk. Vytřeštím oči, když vidím ty jeho sytě rudé oči. Zakroutím zběsile hlavou a postavím se na nohy.

„Lorde Lim." zvednu pohled ke Kersee, která mě podepře.

„Yanjun," zakašlu „ zavolej Yanjuna, ať se okamžitě se smečkou rozeběhne do Wonhova sídla." řeknu rychle a v další vteřině se přeměním do vlka a rozeběhnu se ven. Co jsou ti vlci zač. Ne, na světě neexistují už žádní vlci s rudýma očima, musel jsem vidět špatně, muselo to být světlo, není možné, aby existovali. Probíhám lesem, a čím jsem blíž tím víc slyším zuřivý štěkot. Vyběhnu z lesa a hlasitě zaštěkám, když vidím hned několik vlků. Otočí se na mě, zatřesu se, když vidím jejich oči, to není možné. Rozeběhnu se k Wonhově domu, tři vlci se na mě rozeběhnou, zatímco se ten jeden neustále snaží dostat dovnitř. Chtějí mu dát čas. Skočím po nich. Netrvá to ani chvíli a leží bezvládně na zemi. Trhnu toho posledního ode dveří a mrštím s ním o zem. Zadívá se na mě. Jeho rudé oči na mě ustanou. Nebezpečně zaštěkám a vrhnu se po něm, ale mrštně se mi vyhne a rozeběhne se do lesa. Yanjun, který se smečkou zrovna vybíhal z lesa zaštěká a s ostatními se rozeběhnout za vlkem. Podívám se na spoušť kolem. Je jedno, že nejsou z hlavní smečky, je jedno, že jsou to zběhlí vlci, žádný vlk by neměl být schopný překročit hranici, která je kolem Wonhova domu vytvořena. Ale oni ji překročili, jak je to možné. Trhnu sebou, když uslyším vzlyk. Přeměním se do člověka a doběhnu ke dveřím.