Luna ✓ || Changki

5. kapitola

Kihyun

Yanjun a Zhanjing, jak se později dozvím, že jsou jejich jména, mě zavedou do mého nového pokoje. Vůbec z pokoje necítím pocit, že by se mi tu mělo líbit. Celé tělo se mi stále třese obavami, tím neznámem a strachem z toho, jak se to bude všechno vyvíjet. Všimnu si, že Zhangjing v ruce svírá nějakou knihu, snad si Lord Lim nemyslí, že někdo jako já umí číst. Nejen někdo jako já, z naší vesnice to kromě starosty, jeho ženy a kněze neumí nikdo, k čemu by nám to taky bylo. Ve vesnici se pracuje rukama, nikdo nemá čas na knihy, čtení nebo psaní.

„Asi bude nejlepší, když ti nejdřív vysvětlíme celou situaci," usměje se na mě Yanjun a společně se Zhangjingem si sednou na dvě židle, které v pokoji mám. Začne mi popisovat legendu, jak jejich vlčí rod vznikl, jaké mají vlci zařazení, jaké poslání a podobně. „a aby vlci nebyli nesmrtelní, tak...bůh Veles zařídil, aby ve světě lidí každý vlk našel svoji spřízněnou duši...u alfy, což je Changkyun, tedy Lord Lim, se spřízněná duše nazývá Luna...což je označení pro tebe, u urozených vlků, kteří jsou v tomto sídle jen dva – já a můj bratr Chengcheng – se nazývá jejich láska Aurora, tou je pro mě Zhangjing, označení pro spřízněné duše ostatních vlků je Iris. Každý vlk si svoji najde, jakmile se to stane, tak věk člověka a vlka se sjednotí a čas jim běží stejně. A jsou tu taky ty značky," usměje se a ukáže na moje zápěstí. „Luna má na zápěstí tři vlčí tlapky, Aurora dvě," usměje se na Zhangjinga, který si vyhrne rukáv od košile, aby mi značky ukázal. Mé jsou jen světle šedé a jeho tmavě černé a výrazné. „Iris má tlapku jen jednu...ten rozdíl ve zbarvení je...je to nejasné, není žádná potvrzená teorie, ale znamení většinou zčerná, když jsou pocity vlka i člověka stejné." To poslední špitne, když vidí, jak sklopím hlavu. Myslím, že mé značky nebudou nikdy tak tmavé jako Zhangjingovi.

„No a teď k tobě," usměje se Zhangjing a otevře knihu. „jak říkal Junnie, tak jsi Luna." Začne se čtením a vysvětlováním. Chvíli nevím, jestli...mám propuknout v pláč nebo se z toho mám radovat...se sklopenou hlavou poslouchám Zhangjingovo čtení, pokouším se být neutrální, nedat na sobě nic znát a jen vnímám ta slova.

„Děkuju." Oběma poděkuju a obejmu si rukama kolena, když si na postel sednu a po tváři mi začnou nezastavitelně téct slzy. Vzlyknu a zatnu si do holenní nehty, jak moc ta bolest sžírá moje srdce, jak moc je to nesnesitelné.

Ne, že by předtím můj život byl výhra nebo peříčko, ale teď...cítím se jako něčí majetek, naprosto bez jakýchkoliv práv, jen samé povinnosti...co se mnou bude? První měsíc se ode mě nemůže hnout, pak se to má zlepšovat...co bude pak? Zabije mě, až beze mě bude schopný přežít? Co jsem mu vlastně udělal?

Nemůžu spát, celou noc protrpím s bolestným pláčem, choulím se v posteli sám do sebe, kolikrát se nemohu ani nadechnout, jak moc mi vzlyky dusí hrdlo...v okně začnu vidět, jak začne svítat, poslední, co si pamatuji je to, že mi únavou naprosto spadla víčka a já upadl do bezesného spánku. Alespoň na chvíli.

*

„Musíš něco jíst," Dojde za mnou někdo, kdo se mi hned vzápětí představí. „těší mě, já jsem Minghao, Chengchengova aurora." Usměje se a donese mi tác s jídlem. Několikrát ho přesvědčím, že nechci, ale nakonec mě přemluví, abych si dal alespoň pár soust. První sousto do sebe tlačím opravdu násilím, možná to bylo hlavně proto, jak na mě Minghao koukal, byl jako štěně. Nakonec se můj žaludek ale chytne, protože je to dlouho, co jsem se mohl pořádně najíst, takže jsem nakonec snědl všechno, co mi Minghao donesl.

„Děkuju, Minghao." Usměju se na něj, když se zvedne, aby odnesl prázdné talíře.

„Za málo." Usměje se na mě. Myslel jsem, že budu mít chvíli deprese a úzkosti, ale ani se nenadechnu a po zaklepání mi do pokoje vpluje Yanjun.