Luna ✓ || Changki

17* kapitola

Kihyun

Nejdřív jsem měl obavy. Ne úplně strach nebo odpor, ale trošku obavy, nevěděl jsem, jestli se dokážu zbavit prvního dojmu, který ve mně sídlo nechalo. Ale chtěl jsem to zkusit. Pro Wonhovo a Hyungwonovo bezpečí. A taky proto, že jsem chtěl být Lordu Lim blíž.

Všichni jsou tu tak milý. Najednou se tu cítím jako nějaký princ, všichni se ze mě tak rozplývají, všichni mě nadšeně zdraví, když se procházím chodbami. A já začnu ze sídla získávat postupně lepší pocit. A ačkoliv jsou zahrady sídla nádherné, sídlo také a je tu spousta věcí, které se dají dělat, stejně jsem přemýšlel. Ležel jsem v posteli a s pohledem upřeným do stropu jsem přemýšlel. Chtěl bych nějakou aktivitu, u které...bych mohl zase zmenšit tu propast mezi mnou a Lordem Lim. Dělat něco společně, chtěl bych zapracovat na tom poutu, které se mezi námi začalo vytvářet. Nakonec mě něco napadne a já vystřelím z pokoje jako čert z krabičky. Zavřu za sebou dveře a zvláštně se mi zatřese srdce, když držím nataženou ruku a chci zaklepat na dveře od pokoje Lorda Lim. Všimnu si Kersee na druhé straně chodby, jak začne zvedat palce a něco piští, zatímco na mě ukazuje. Polknu a dám si vlasy za ucho, ani nestihnu zaklepat, protože Lord Lim otevře dveře a my se na sebe zasekneme pohledem. Zadrhne se mi dech v krku a pár sekund nejsem schopný slova, jako bych byl najednou paralyzovaný.

„Děje se něco?" zadívá se na mě a pak oba uhneme pohledem, každý na jinou stranu.

„U-Um, jen...jen mě něco napadlo, ale asi...asi je to hloupost, na takové věci určitě nebudete mít čas." Začnu něco blekotat, melu páté přes deváté, najednou si uvědomuju, jak je můj nápad stupidní, nemůžu přece po Lordu Lim chtít takové věci.

„Ne," vyhrkne hned a oba se na sobě zase zasekneme pohledem a hned jím zase uhneme do stran. „řekni mi to, určitě to není hloupost." Odkašle si a já nervózně přešlápnu, abych přenesl váhu na druhou nohu a dal odpočinek té první.

„Jen, jestli, no...by jste mě...nenaučil číst...pro začátek," zvednu k němu oči až moje řasy lehce polechtají moje víčka. „abych se mohl zabavit čtením...je určitě tolik zajímavých knih a...nemůžu si žádnou užít." Dodám. Vidím na něm překvapení, chvíli to vypadá, že se jeho koutky zvedli do překvapeného úsměvu.

„No to, to bych mohl," zakývá hlavou. „tak um, no...můžeme jít do knihovny." Zakývá hlavou, taky přikývnu a počkám až za sebou zavře dveře od svého pokoje. Následuju ho do knihovny, plaše odpovídám na pozdravy ostatních, kteří na nás koukají, hihňají se, někdy tiše piští a já si dám nervózně vlasy za ucho. Posadím se ke stolu v knihovně a nechám Lorda Lim, aby si nachystal, co bude potřebovat.

„Tohle je základ – abeceda – je to základ, pro čtení i pro psaní," sedne si ke mně a ukáže mi list papíru, na kterém jsou – podle jeho slov – písmena. Kývám hlavou na jeho vysvětlování, opravdu si dávám záležet, ale někde uprostřed toho výkladu se moje myšlenky začali stáčet někam jinam. K jeho hlasu...k tomu, jak hezky zní. Jak je mužně hluboký, jak má krásný a přitažlivý podtón. Jak by to asi znělo, kdyby šeptal. Třeba mě. Do ucha. Ježiši, jak se moje myšlenky dostali sem, mám se soustředit na písmenko S! S jako sexy? Ježiši!

„Nejsem na tebe moc rychlý?" Jsi na mě akorát až moc sexy...starostlivě se na mě zadívá, asi na mě poznal, že jsem totálně mimo. Kihyun, uklidni se. Nechovej se jako...debil. Asi půjdu za Kersee, aby mi namíchala nějaký lektvar.

„Ne, vůbec ne." Zakroutím hlavou, dám si vlasy za ucho a snažím se soustředit.

Uběhl skoro celý týden a já se tady začal cítit i hezky. Trávil jsem čas se Zhangjingem i s Xukunem, ale hlavně...trávil jsem svůj čas i s Lordem Lim. Čím víc mě učil číst a čím víc času jsme spolu začali trávit, tím víc jsem se začal cítit jinak. Zhangjing mě pořád škádlí s tím, že se začínám zamilovávat. Já...já nevím, neznám takové pocity. Ale možná má pravdu. Četl jsem si krátkou a jednoduchou romanci – ještě nejsem zdatný čtenář, pár věcí jsem tam nepřečetl, ale...možná ty pocity, které ukazují v knihách...možná je začínám poznávat. Ale nevěděl jsem, co s tím. Až mě napadlo, že bych to mohl zkusit všechno rozlousknout. A já zase stál před jeho dveřmi, zase se mi dech třásl a tváře se mi barvily do barev růží. Tentokrát jsem však neváhal a zaklepal jsem. Ani jsem neslyšel jeho kroky, jako by stál za dveřmi a jen čekal, až zaklepu.