Luna ✓ || Changki

2. kapitola

Changkyun

V lese zahaleným černou nocí jsem se procházel, zatímco z poza mraků občas vysvitlo světlo měsíce, který byl v dnešní noci v úplňku. Procházel jsem se temným lesem a nemusel se ani rozhlížet na případná nebezpečí jako obyčejní lidé. Nikdo si na mě netroufne, žádné zvíře ke mně neudělá prudší krok, neboť ví, že by je potkala jistá smrt.

Dojdu až na louku, kde si sednu na kámen a zadívám se na oblohu, když se mezi mraky objeví hvězdy. Žiji už dlouho, dlouho na to, abych znal všechna souhvězdí, jejich jména a významy, které se po časech měnili. Pamatuji si původní názvy, které dnes už všichni zapomenuli a pojmenovali hvězdy znovu jako veliký úspěch za jíž už někým objevené souhvězdí. Lidé zapomínají, ale já ne. Viděl jsem krutosti lidí, zabíjeli se kvůli bohům, ve které věří, pro bohy, kterým slouží s tím, že pouze ten jejich je správný. Viděl jsem otce, jak zabíjejí vlastní dcery jen kvůli pověrám o tom, že je čarodějnice. Zatímco se pravá čarodějnice smála jako černá kočka, pozorujíc upalovaní nevinné dívky.

Lidé jsou nevšímavý, ale já ne. Za ta léta, co kráčím po světě jsem viděl mnohé, země, které jsou zcela odlišné, kde led tvoří povrch kam až oko dohlédne a mráz štípe jako tisíc naostřených mečů. Naopak jsem viděl pláně zlatého písku, kde platidlem není zlato, nýbrž voda. Slyšel jsem lidi mluvit zvláštními jazyky, viděl jsem je, jak používají prazvláštní zbraně. Na svých cestách jsem narazil na všelicos. Moje cesty ale nejsou bez cíle. Ve světě je nespočet smeček, i přesto, že za dob mého děda byly všechny smečky podrobeny rodu Lim, několik vlků se vzbouřilo, proč by měli sloužit někomu, když můžou být volní. Přes osamělé vlky po smečky o pěti vlcích až po obrovské smečky, které táhnou napříč světem a zabíjejí každého vlka, který se k nim nepřidá. Moje cesty jsou o tom, abych se utvrdil, kolik smeček je mi věrných, kolik smeček zapomnělo, že já jsem jejich pán a kolik smeček zběhlo. Každá část země má svého hlavního vlka, vlka, který je zodpovědný za smečky v dané zemi, ale vždy spadá pode mě.

Čarodějnice. Nejsou bůh ví jak přátelské, hlavně se jim do očí nesmí říct čarodějnice, jsou na to háklivé, pro ně je jediné přípustné označení mistryně mystických kouzel. Jsou i takové, které přijmou označení kouzelnice, ale to jen v případě, že sama toto označení navrhne. Máme s nimi dohodu, každý vůdce smečky, který je můj přímý podřízený má v sídle kouzelnici, která přes rituály dokáže otevřít něco čemu říká průchod. Očaruje dveře, které se následně otevřou do sídla jednoho z nás. Nemohly to samozřejmě být ledajaké dveře. Musejí to být dveře, do kterých bylo vyryto zapomenutým písmem několik znaků, písmo je starší než já, tudíž ani já neznám jejich význam. U nás v sídle jsou to dveře, na konci chodby v prvním patře, za nimi je hned zeď nikam nevedou, a přesto se za nimi skrývá celý svět. Cestování je snazší, mohl jsem stihnout tolik věcí, i když rád, když se vždy přenesu do jiné části země, si jí prohlédnu a projdu, abych poznal jiné krásy světa. A nejen kvůli krásám jsem pobíhal po světě. Neustále jsem pátral a hledal v koutech světa po své spřízněné duši, která se nazývá Luna. Ale neměl jsem to štěstí. Hledal jsem ji tak dlouho...jako mladý nadšeně a dychtivě, jako starší zoufale a urputně a momentálně, už ji nehledám. Smířil jsem se se svým osamělým osudem. I tak mě přepadne trpkost, když se dozvím, jak v mé nebo v jiné smečce našel někdo svou spřízněnou duši, jak ostatní vlci nadšeně slavili, zatímco já jim oslavu vždy s výhružným tónem zatrhl. Sledoval jsem, jak stárly, jak se od nás oddělili, aby mi za několik let přišla kondolence s tím, že zesnuli poklidnou smrtí. Sledoval jsem své přátele, své blízké, jak umírali. Po dlouhých 498 let. Skoro půl tisíciletí kráčím po tomhle světě sám a proklínám bohy, o kterých vím, že se smějí mému utrpení. Povzdechnu si a pomalu se zvednu, abych se vrátil zpět do sídla. Dojdu asi do půli lesa a pozvednu obočí, když vidím postavu v černém plášti, s kapucí na hlavě, jak se krčí v křovích. Podle pachu skořice a kouře je mi jasné, kdo to je.