Luna ✓ || Changki

32* kapitola

Changkyun

Zatímco se Kihyun baví se Zhangjingem a společně sedí u stolu a povídají si, tak se rozhodnu, že se projdu sídlem. Dívám se a sytě rudé zdi, na kterých visí obrazy předešlých vůdců tohoto sídla, jako včera jsme večer začali tím, že jsme se všem představili za zvuku ohňostrojů. Všichni nás chválili a jásali, když jsme měli první tanec. Najednou se cítím tak jinak. Není to první slavnost slunovratu, ale je první hned za několik let. Kdysi, když ještě žil můj otec, bylo slavností mnoho, ať se ke smečce choval krutě a tvrdě, záleželo mu, aby smečka byla jednotná, takže se celá scházela několikrát ročně. Pár let po svém nástupu jako alfa jsem to chtěl dodržovat, ale čím víc jsem se stával zatrpklejším z toho, že po svém boku nemám Lunu, z toho, jak jsem viděl, jak se všichni baví se svými spřízněnými dušemi. Přestával jsem je pořádat, každé sídlo si uspořádávalo svoje slavnosti, i u nás v sídle jsme měli slavnosti slunovratu, ne tak veselé, ale měli jsme, možná by nebylo špatné tuto tradici opět zavést, každý rok se střídat v jiném sídle, setkat se všichni. Myslím, že vlci by to uvítali.

„Tady jsi," ozve se vedle mě hlas. Celý nadskočím a odkašlu si nad jeho zahihňáním. Zadívám se na Kihyuna a lehce se usměju. Ztracen v myšlenkách jsem vůbec neslyšel ani necítil jeho přítomnost. „najednou jsi zmizel, tak jsem tě šel hledat." pohladí mě po ruce.

„Jen jsem tu přemýšlel." usměju se a dojdu s ním na krásný balkón, ze kterého je vidět na zasněžené nocí pohlcené stromy a přitom na obloze září měsíc a hvězdy.

„Nad čím jsi přemýšlel?" udělá ke mně krok a pohladí mě po hrudi. Zadívám se do jeho nádherných očích, ve kterých se odráží svit hvězd. Pohladím ho po tváři a na dlouhou dobu nejsem schopný se od jeho pohledu odtrhnout.

„Nad tím, jak jsem šťastný, že tě konečně mám u sebe," zašeptám, jeho tvář ozdobí nádherný úsměv a sám se ke mně nahne, zatímco já mu jdu naproti. Vtisknu mu dlouhou a procítěnou pusu a zavrním nad jeho nádhernou vůní. Pohladím ho po zádech a víc si ho na sebe natisknu „ze začátku jsem si představoval, jaké to bude až budu mít svou Lunu," dám mu vlasy za ouško, nosem se otřu o ten jeho a lehce se usměju. „ale s tebou je to tisíckrát lepší než každá z mých představ." zahihňá se a sám mě pohladí po tváři.

„Nikdy jsem nečekal, že budeš tak dobrý v komplimentech." vtiskne mi pusu, pohodím pyšně vlasy s tichým tse, které vyjde z mých úst, oba se zasmějeme, a zatímco tlumeně slyšíme ze zahrady hudbu, tak se k tobě natiskneme a v objetí se jemně vlníme do tónů hudby.

„Doufám, že to zopakujeme na jarní rovnodennost." podá mi Ronghao ruku, když jsme jako poslední, kteří odcházejí do našeho sídla. Kihyun v očekávání sevře mojí druhou ruku. Lehce se usměju a natáhnu ruku k Ronghaovi a sevřu ji.

„Ale pouze, pokud to někdo naplánuje, nesnáším plánování." odfrknu si. Kihyun se zahihňá a jako první projde dveřmi. Ronghao sevře moji ruku, zadívám se na něj a pozvednu obočí.

„Změnil jste se," usměje se „vždy jste měl respekt, ale jako krutá a nelítostnýá alfa, ale teď...vlci Vás a Vaši Lunu budou následovat i do samotného pekla, protože nejen, že Vás chtějí následovat, ale obdivují vás, mají vás za bohy a chtějí být pro vás užiteční, myslím si, že je to víc než jen následování kvůli moci," zašeptá. Vytřeštím oči. „máte úžasnou Lunu." mrkne na mě.

„To mám." řeknu nakonec a rozloučím se s ním s úsměvem a projdu dveřmi. Kersee je za námi zavře a já si unaveně ze sebe sundám těžký plášť.

„Děje se něco?" pohladí mě Kihyun se zamračením po rameni. Zakroutím hlavou.

„Hned přijdu." přikývnu a projdu kolem něj do trůnního sálu. Zadívám se na svůj trůn, na kterém jsem několik stovek let seděl a krutě vládl vlkům...kteří mě následovali jen proto, že jsem měl moc? Neměli žádný jiný důvod? Oddanost nebo vzhlížení ke mně...nic z toho, jen proto, že jsem měl jméno Lim, jen proto, že jsem se narodil jako Alfa, přijít nějaký vlk...který by ve vlcích vzbudil pocit bezpečí, vzhlíželi by k němu a obdivovali by ho, mohl by je jednoduše donutit, aby šli proti mně. Což se párkrát stalo. A možná nebyl problém v nich. Ale ve mně. Možná strach není nejlepší motivátor pro smečku. Zamyslím se nad tím, co mi říkal Ronghao. Možná je to způsob, jak vést smečku dál? Jak mít respekt, zároveň, ale obdiv a loajalitu. Zadívám se na svůj trůn. Seděl jsem si na něm jako král, přitom jsem se choval jako šašek. Možná je na čase odhodit korunu a nebýt jim králem, ale být jim příkladem, být mezi nimi, s nimi. Ukázat jim, že jsem jeden z nich, a že na ten trůn mám nárok, protože sami chtějí, abych na něm byl, ne proto, že je to mé právo.