Luna ✓ || Changki

36* kapitola

Changkyun

Každým dnem, kdy bylo ticho, jsem se cítil napnutější a napnutější. S každým dnem, kdy na nás Kael neútočil, jsem si přišel bezradnější. Věděl jsem, co Kael dělá, věděl jsem to moc dobře, chce nás nechat vycukat, je to klasická strategie, provede několik útoků za sebou, aby nás udržel ve stresu, několik náhodných, nárazových útoků a pak...nic, odmlčí se, aby nám dal pocit, že se blíží něco velikého. Chce nás vystresovat, abychom začali dělat chyby, abych třeba vyslal vlky na průzkum do lesa až mi dojde trpělivost. Moc dobře tuhle strategii znám, a i přesto, že vím, co to je zač. I přesto mám pocit jako bych se topil – jako bych zběsile lapal po dechu a marně hledal možnost, jak se volně nadechnout. Čím víc se tomu bráním, tím víc mě hlubina stahuje k sobě. Cítím, jak kolem mě mizí světlo, jak se vše halí pod tlustou vrstvu vody, která pomalu zaplňuje moje plíce a nutí mě dopadnou pomalu až na dno. Kihyun se snaží, snaží se mě vytáhnout z hlubin mých myšlenek, ale já vždy klesnu na dno, jakmile se ke mně otočí zády. Je to jako by moje mysl ani nechtěla opustit tu temnotu.

„Kyunnie, lásko, vím, jak moc tě to užírá, ale měl bys předstoupit před smečku, měl bys je uklidnit, bojí se, stejně jako ty a potřebují svoji alfu." pohladí mě Kihyun po rameni, když sedím na trůnu. Posadí se na můj klín bokem a vtiskne mi pusu. Povzdechnu si a obejmu ho kolem pasu.

„Nevím, jestli jsem ten pravý, abych k nim promluvil." špitnu lehce. Uslyším, jak Kihyun nesouhlasně mlaskne a než se naději, vstane z mého klína.

„Lim Changkyun," založí si ruce. Zvednu k němu překvapeně hlavu. „takhle nesmíš přemýšlet. Ano, prohráli jste, ty i smečka, ale to neznamená, že jste slabší," zvedne rychle ruku a přísným pohledem mě umlčí, abych ho nepřerušoval. „na rozdíl od nich máte slabost, máte někoho, koho chcete zoufale chránit, máte limity, nejste zrůdy, které mají díky svým odporným činům větší sílu. Ano, prohráli jste, protože jste na to nebyli připravení. Ty jsi prohrál, protože jsi se nemohl soustředit, byl jsem tam já. Ale musíš smečku sjednotit, ukázat jim, že nejsou jediní, kteří mají strach, že i ty máš strach, a ano, morálku jim to zvedne, když uvidí, že jejich vůdce je stejný jako oni, že není nějaký bezcitný vlk, který se rve i přes krev své smečky. Jen tak budete něco víc než jen smečka. Budete rodina, která se rve pro všechny členy. Nejsi to jen ty proti Kaelovi, ale jsou to všichni proti němu. Musíš je vést k tomu, aby se tohle už neopakovalo. Ano, je to tvoje čest vyzvat ho na souboj jeden proti jednomu jako alfa, ale když prohraješ, bude i on té šlechetnosti a nepozabíjí do posledního vlka tvou smečku? Jakmile prohraješ ty, zabije je, jejich spřízněné duše a později i lidi. Proto musíte být jednotní, zaútočit na něj společně jako jeden vlk. Tady nejde o boj s hrdostí ani o nějaké vlčí záležitosti, tady jde o mnohem víc, a proto musíte být pospolu." dokončí svůj monolog, u kterého měl vážně založené ruce. Třeštím na něj oči a sleduji, jak je z toho přívalu těch slov udýchaný, jak se je snažil vysolit na mě co nejrychleji, abych mu neskočil do řeči. Jeho slova mi dodají sílu. Vstanu z trůnu a dojdu k němu a dám mu velikou pusu.

„Jak jsi věděl, že je tohle přesně to, co potřebuju slyšet?" obejmu ho. Je pravda, že jsem se bál. Nebo spíš, že se bojím se Kaelovi postavit znovu tváří v tvář. Ale díky Kihyunovi, díky jeho slovům, že v tom boji nejsem sám, tak cítím, jak mě znovu pohltí síla.

///

Po dlouhé době jsem se třásl, když jsem měl promlouvat k vlkům. Ale jakmile jsem k nim předstoupil, tak jsem z nich necítil opovržení nebo výsměch. Cítil jsem z nich starost a strach. Věděl jsem, že jsem tu od toho, abych jim dal sílu a naději, stejně tak jako říkal, a tak ani neměním jeho slova. Říkám jim to, co mi řekl Kihyun. Cítím na nich, jak se jim v srsti hromadí stejná pozitivní energie, která pohltila i mě, když mi Kihyun promluvil do duše.