Luna ✓ || Changki

10* kapitola

Changkyun

Ležel jsem na zemi, zatímco jsem nechával studené kapky deště, aby dopadali na můj čumák. Díval jsem se do jeho okna a přemýšlel. Nevěděl jsem ani, kam moje myšlenky směřují, jediné co jsem věděl je, že to takhle nechci, vždycky jsem si přál Lunu, akorát až když to došlo do fáze, že jsem na ni čekal moc dlouho, jsem se té touhy vzdal, raději jsem ji změnil v něco jiného, protože ta touha, to tesknutí po ní bylo tak nenosné, že jsem jednoduše musel. Vyměnil jsem to za pocity, které mě až tak nepohlcovali, nenutili moje srdce k tomu, aby se bolestně svíralo, naopak mi to působilo úlevu. Ale, moc dobře si pamatuji tu bolest, ten pocit té beznaděje, strachu z toho, že budu navždy sám, že tu není nikdo pro mě. Zatímco jsem sledoval ostatní, jak se jejich svět, jejich život mění k lepšímu, jak mají někoho, o koho se můžou opřít, mohou jim sdělit svoje nejhlubší pocity, myšlenky, které by nikomu jinému neřekli. Děsil jsem se toho, že tu nikdo pro mě takový nebude, že na vše budu sám, že v srdci a v hlavě budu nosit všechny ty pocity, ty myšlenky, ty nápady sám a budu se s nimi užírat, protože není nikdo, komu bych je mohl říct, kdo by mi pomohl je vyřešit. Celé noci jsem budil, vyl jsem na měsíc a prosil ho, dokud se moje prosby nezměnili v nadávky, dokud jsem na měsíc nenávistně nekřičel. Na světě je tolik lidí, tolik vlků, proč já musím být zrovna ten, kterému nic nevychází, proč musím být ten, který je rohožka, o kterou si Bozi utírají svoje špinavé boty. 

Trhnu sebou, když uslyším dveře a zadívám se směrem za zvukem, dokud pohledem neustanu na postavě, která vyšla z domu. Proběhne deštěm až ke mně. Můj první reflex je, abych zavrčel, ale jeho to tentokrát neodradí. Sleduji ho, jak dělá něco jako přístřešek a přemýšlím, proč to dělá. Nic ke mně necítí, tedy nic pozitivního. Nemá důvod, aby něco z toho dělal. Logicky a racionálně nedokážu pochopit, proč to dělá. Co ho k tomu vede, co má za důvod. Jakmile ten přístřešek dostaví, tak jen něco špitne a zase uteče. Oklepu ze sebe vodu a víc se zimou schoulím do klubíčka a zavřu oči a nechávám se unášet zvukem deště, vzdáleným zvukem krbu, který hoří v chatce, ale nejvýraznější je zvuk jeho bušícího srdce, který slyším přes všechen ten zvuk i vzdálenost a možná to je důvod, proč se mi podaří usnout.

//

Procházím se v sídle a několikrát si povzdechnu, než vejdu do dveří Kersee, něco vykřikne, a když zvednu oči, tak vykřiknu i já a chvíli na sebe křičíme, když vidím, že je nahatá. Ježiši. Zakryju si obličej a čekám, než se oblékne.

„Neumíš klepat, tedy, neumíte klepat?" vyjekne a já si odkryju oči, když mi řekne, že je oblečená.

„Copak můžu za to, že uprostřed dne děláš nějaký divný sexuální rituál? C-Co jsi to vlastně dělala?" vyjeknu a ukážu na pentagram nakreslený na zemi.

„Ach, jen rituál proti ochlupení." pokrčí rameny. Ježiši.

„Nepoužívají na to ženský něco jiného než démony?" vyjeknu. „Nebo je to jen věc čarodějek."

„Ale Lorde Lim," dojde ke mně a poplácá mě rukou po tváři, až jemně zavrčím. „je vidět, že toho o ženách moc nevíte," zasměje se tajemně. „co potřebujete?" pokyne ke mně rukou. Odkašlu si, abych si vzpomněl na to, proč za ní vlastně jdu, i když mám pořád tu scénu před očima, tohle bude chtít hodně silnou ránu do hlavy, abych zapomněl.

„Potřebuji silnější odvar, pro něj ... a pro mě, potřebuju jít na dlouhou cestu a nevím, jestli se stihnu vrátit do týdne." přikývnu. Vytřeští oči a pak přikývne.

„Dobře, stavím se za ním, abych nabrala jeho pach a pak vám oběma udělám odvar." přikývne, otočím se na odchod a pak se zarazím a povzdechnu si.