Luna ✓ || Changki

20* kapitola

Changkyun

Když mi Kihyun řekl, že by chtěl pracovat v krčmě, projela mnou zlost, ale nemůžu se na něj zlobit moc, přeci jen jsem to byl já, kdo ho pojmenoval jakožto nového majitele krčmy a je tedy jasné, že se o ní chce starat. Proto jsem ráno dostal nápad, jak aspoň lehce zajistit jeho bezpečí. Krčma je daleko, nemůžu oslabit smečku ještě víc a nechat další vlky, aby hlídali Kihyuna na jeho cestě do krčmy a zpět. Proto, když jsem celou noc přemýšlel nad tím, jak mu zajistit bezpečí napadlo mě toto. No, možná jsem v noci nepřemýšlel jen nad tím. Možná jsem přemýšlel také nad tím, co mi Kihyun řekl. Je pravda, že jsem se choval bláhově. Není přeci normální žárlit sám na sebe, i když nevím, jestli to byla přesně žárlivost. Ale byl jsem nepříjemný, protože moje mysl neustále hlodala hlouběji a hlouběji pořád jsem v hlavě slyšel ten hlas toho, jak mi říká, že mě má rád jen proto, že jsem jeho vlk a měl by mě radši, kdybych tím vlkem zůstal. Je to dětinské, ale bylo to tak. Ač jsem si říkal, že nemá smysl žárlit, stejně jsem to dělal, myslel jsem na to a opakoval jsem si to jako mantru neustále dokola. Ale když mi pak řekl, že mě má rád jako člověka, nevěděl jsem, jak reagovat. Nedokázal jsem si v hlavě utříbit, jestli to myslí vážně, jak by mě mohl mít rád, udělal jsem mu tak zlé věci, a přesto má tak veliké srdce, že mi odpustil. 

Když jsem ráno odběhl pryč, mířil jsem jen na jedno místo. Chtěl jsem toho nejlepšího koně. My vlci nemáme rádi koně, smrdí nám a celkově to nejspíše máme zakořeněné v genech, když jsme ještě byly jen obyčejní vlci, lidé jezdili na koních a lovili nás. Zvuky kopyt narážejících na tvrdou zem máme všichni vsugerované s pudem utíkat. Hned, jak jsem viděl bílého koně, tak jsem věděl, že je to on. Byl z nich nejzdravější a podle slov kočího nejrychlejší, má prý velikou výdrž a jezdil s lovci po lesích, takže mu terénní cesty nedělají problém a nezalekne se ani zvěře, protože je zvyklý je nahánět. Vedl jsem ho za uzdu tak, abych od něj byl, co nejdále. Zacpával jsem si po cestě nos, zatímco kůň chtěl být co nejblíže ke mě a očuchávat mě. Byla to zajímavá cesta, vždycky, když jsem zrychlil v chůzi, abych ho vedl za napnutou oprať, tak zaklusal, aby do mě mohl dloubat čumákem. Dovedu ho do stájí, a když vidím Kersee, jak jde zrovna ze sídla, tak na ní zavolám, aby došla pro Kihyuna.

„Ježiši." ozve se vedle mě. Otočím se a zadívám se na Bufana, který si zacpe noc a dělá zvuky jako by se vyvrátil. Jooo, vím, jak ti je.

Jsem rád, že se Kihyunovi kůň líbí...ale líbí se mu asi až moc. Pořád ho hladí po hlavě a mazlí se s ním, zatímco mu říká, jaké mu dá jméno a zda se mu líbí. Pokaždé, když kůň lehce zařehtá, tak to bere jako nesouhlas a vymýšlí další jméno.

„Je to kůň, říkej mu klidně koni, je to jedno," odfrknu si podrážděně, „nerozumí ti a neuslyší na jméno." odfrknu si znovu, ale víc nahlas, když moje první odfrknutí Kihyun ignoroval. Otočí se na mě a sjede mě zvláštním pohledem.

„Co kdyby se jmenoval Destiny, četl jsem v tvé knize, že to znamená osud," zahihňá se a hned na to kůň hlasitě zařehtá „líbí se mu to." uculí se.

Takže osud, jo, teď lituji toho, že jsem Kihyuna učil číst. Proč zrovna Osud, nemůže se jmenovat třeba ...Kůň? Co je na tom vůbec osudového, proč si myslí, že je to Osud!

„Mohl bych se na mě projet?" Vypískne hned nadšeně Kihyun a vtiskne koni na čumák pusu. Zavrčím a odfrknu si.

„Zhangjing umí jezdit na koni." odfrknu si a s dupavým krokem se vydám do sídla, abych zavolal Zhangjinga. Hned na to prásknu dveřmi a uraženě si lehnu do postele. Osud, prej! Zaúpím do polštáře a tiše zavrčím.