Luna ✓ || Changki

9* kapitola

Kihyun

Opravdu jsem byl překvapený. A nebyl jsem jediný. I Hoseok byl překvapený nad tím, že mě Lord Lim jen tak nechal být. Byl jsem ale rád...tady...tady jsem si opravdu zvykl a cítím se tady dobře. Nechci se vracet zpátky.

„Víš...normálně mají vlci vůči rodině jakékoliv spřízněné duše jisté...jak to říct...zákony? Jako rodina Zhangjinga jsme vlky chránění...ale není to úplně tak jednoduché...kromě Lorda Lim a Yanjuna k nám na pozemek vlci nesmí, musel bych jim to sám dovolit, aby mohli překročit hranici mého pozemku," začne mi vysvětlovat a já kývám hlavou. „pro Lorda Lim to samozřejmě neplatí, on je alfa...ačkoliv i on musí mít nějakou ‚úctu' k rodině, která členovi jeho smečky dala své dítě, i tak má několik privilegií. Kdyby se rozhodl nás všechny zabít, nic by mu v tom nezabránilo..." zakroutím hlavou a já vytřeštím oči. Několikrát mu vděčně poděkuju za to, že tu můžu být. Alespoň dočasně, než...než přijdu na způsob, kam jinam bych mohl jít.

Dívám se z okna, kde na prahu zahrady leží bílý vlk. Dívám se z okna a srdce se mi třese jemným strachem. Snažím se udolat tu chuť Luny, která mi našeptává, že bych za ním měl jít. Rozhodně za ním jít nechci. Pokud stačí, aby byl jen takhle, tak je to v pořádku.

//

Po dalším týdnu jsem se rozhodl, že tu nechci jen tak sedět a čekat co bude. Hoseok a Hyungwon toho mají hodně – statek, zahradu a k tomu pole, tak jsem se s nimi domluvil, že oni se mohou věnovat poli, kde je teď práce víc než dost. Já se budu starat o dům, vaření a o zahradu. Hyungwon na střídačku bude pomáhat nám oběma.

„Ať se vám daří." Zamávám na ně, když ráno odcházejí na pole. Sice si neumím představit, co přesně dělá Hyungwon na poli, ale...kdo jsem, abych do toho strkal nos? Dám vařit bramborovou polévku se zeleninou. Mezitím poklidím v domě, vyčistím a vymetu kamna a pootvírám okna, abych dostal do domu čerstvý jemně studenější ranní vzduch. Dám ještě péct maso a než se upeče, tak vezmu prádlo k potoku, který je jen pár kroků od statku a začnu prádlo v potoce čistit. Čisté a mokré ho dám do proutěného koše a odnesu ho na zahradu, koš zatím položím na studnu a dojdu maso zkontrolovat.

Upečené maso vytáhnu z pece a dám ho do otevřeného okna zchladnout a dojdu na zahradu. Pověsím prádlo na provaz mezi stromy, který tam Hoseok natáhl, aby se na něm prádlo dalo sušit. Dneska musím porýt zahradu, abych mohl zasadit na jednu část zahrady zeleninu a na druhou část zahrady ovoce, přesně podle pokynů Hoseoka.

„Ahoj, Kihyun." Ozve se najednou, trhnu sebou a podívám se směrem do lesa, když odhrnu mokré prostěradlo, které jsem právě pověsil.

„Kersee? Ahoj." Usměju se, když ji vidím, ačkoliv se obezřetně rozhlédnu kolem ní, jestli přišla sama nebo s někým. A úsměv mi neopadne, když vidím, že přišla sama. „Děje se něco?" zeptám se, nevím, jestli je možné, aby přišla jenom tak.

„Neděje," zakroutí hlavou. „sbírala jsem bylinky a napadlo mě, že tě přijdu pozdravit. Vypadáš tak spokojeně." Usměje se a sedneme si společně na studnu. Až po tom, co ještě dojdu pro vodu, abychom se mohli napít a na tác naskládám několik buchet, které jsem upekl. „Víš,...," začne po chvíli...nějak jsem si myslel, že určitě nepřišla jen tak. Ale dám jí najevo, že chci, aby mluvila. „já vím, že...to jak se teď Changkyun chová je hrozné, kruté a neodpustitelné. Ale víš...on žije už dlouho...několikanásobně víc než jiní vlci...jeho otec...Lord Changkyon...předal mu vládu, když byl Changkyun hodně mladý. Víš...i on byl plný energie...byl hodný, pro některé až naivně hodný, přátelský...jenomže...to nejsou vlastnosti vůdce. Smečka se začala skoro rozpadat, nechtěli ho brát jako autoritu, protože si neuměl pořádně dupnout, nevzbuzoval strach...vše chtěl řešit domluvou, ale...nic nepomohlo. Nakonec ho...smečka ho chtěla svrhnout, chtěli ho napadnout...to byl takový...první zlom, kdy se jim musel postavit...musel sám několik z nich zabít a pak najednou...zbytek smečky byl poslušný a on přišel na to, že krutost je jediná možnost, jak přimět vlky k poslušnosti. A pak...dlouho tě nemohl najít...tolik let byl sám, snažil se...vypadat silně, tvrdě, vypadat, že...Lunu nepotřebuje, ale...každý úplněk jsem slyšela, jak teskně, osaměle a smutně vyje na měsíc...jak moc měsíc žádá, aby mu dal to, co potřebuje," smutně se na mě usměje a já poslouchám každé její slovo. „postupně, když pořád Lunu nenašel...začal ji proklínat...sám sebe přesvědčil, že ji nepotřebuje, ale...alfa není bez Luny nikdy kompletní...nic nezaplní tu díru v hrudi alfy, než přítomnost Luny. Vím, že...tě o to nemohu žádat, ani nečekám, že mu hned skočíš kolem krku, ale...on cítí tvůj strach, cítí tvůj odpor k němu...vím, že to není snadné, po tom, jak se k tobě choval, nic na světě ho nemůže omluvit, ale...pokud by z tebe cítil vřelost, možnost druhé šance a nového začátku...mohl by mu povolit ten led kolem srdce, mohl by to být zase ten Changkyun, kterého si všichni pamatujeme, a kterého jsme měli rádi. Jen...jsi jediný, kdo to může udělat." Zadívá se na mě a já vytřeštím oči. Chovat se přátelsky a přívětivě? K někomu, kdo se vyžíval v mém trápení? Jak bych to mohl dokázat?

„Kersee, já...já nevím," šeptnu. „rozumím tomu, co říkáš...je mi líto, když vím, jaká byla jeho minulost, ale...několik dní, týdnů se vyžíval v mém psychickém mučení a...já nevím, jestli dokážu sám od sebe chtít dát někomu takovému druhou šanci." Sklopím provinile hlavu. Zvednu ji, když ucítím její pohlazení na mém rameni.

„Já vím, Kiki, vím, že to není jednoduché," zakroutí hlavou. „promiň, asi to není dobrý nápad, rozhodně tě do toho nechci nutit, máš právo být k němu odtažitý," zakývá hlavou. „jen...nechtěla jsem, aby jste se víc oba trápily...nech to být," začne něco šmátrat v kapse. „tohle je pro tebe, je to silnější koncentrát, protože...dělala jsem to s jeho vědomím, takže pach v téhle lahvičce je silnější." Usměje se a podá mi lahvičku. „Stačí si k tomu vždycky jen čichnout, když ti nebude dobře...na oplátku bych ale potřebovala i tvůj pach, abych mohla udělat silnější koncentrát i pro Changkyuna." Usměje se a já nakonec přikývnu. Nechám ji, aby si nějakým kouzlem nasbírala můj pach a pak si s ní ještě povídám, než se rozloučíme. Ona má ještě hodně práce v sídle a já tady na zahrádce, kterou musím porýt, abych mohl zítra začít sázet.

//

Stále mi to nejde z hlavy. Slova Kersee mi neustále běží v hlavě. Neustále uvažuji nad tím, jaké mají být mé další kroky. Jak mám jednat...není jednoduché se přestat jen tak bát na povel. Stále mám pocit jako bych měl na duši šrámy z jeho krutosti. Na druhou stranu...asi to nepůjde navždy takhle. Nepůjde se tomu neustále vyhýbat. I když se to ve mně pere tak...na druhou stranu vím, že má Kersee pravdu. První krok je na mě. Ale i přes své myšlenky...i tak jsem několikrát nedokázal nic udělat. Kdykoliv jsem ho viděl ležet jako vlka na zahradě...neudělal jsem nic.

Zadívám se ven...jak jen poklidně leží s hlavou položenou na packách. Takhle se zavřenýma očima...nevypadá tak děsivě. Možná jako větší pejsek. Venku praží slunce, nakonec se odhodlaně zvednu od okna. Musím ten první krok udělat. Vezmu misku a napustím do ní vodu. Upravím si zástěru a opatrně vyjdu ven. Lehce se zatřesu, když jen zavřu dveře a hned se na mě upřou ty ledové modré oči. Snažím se zůstat v klidu. Nebát se. Dýchat normální frekvencí.

„Je vedro a vy...ležíte na slunci, tak..." jen něco nesrozumitelně mumlám, lehce se mu nadzvednou pysky jako by chtěl vrčet, když k němu dojdu asi moc blízko. Položím mu před packy misku s vodou a opatrně od něj odstoupím pár kroků. Zvedne z pacek hlavu a dlouze se na mě podívá. Chvíli se mu zahýbe čumák, jak čichá, nakonec ale zvedne jednu packu a odmrští misku s vodou do trávy. Překvapeně se na něj podívám a pak si založím ruce. „No dobře." Řeknu možná až moc uraženě a uštěpačně a on lehce zavrčí. Hned se lehce zatřesu pod dominancí toho zavrčení, i když tomu nerozumím, něco mi říká, že se mu nelíbil způsob, jakým jsem k němu promluvil. Vezmu teď už prázdnou misku z trávy a vrátím se zpátky dovnitř. Když nechce pít, tak ať nepije, vždyť mě to přece může být fuk!

//

Další týden, kdy přijde nemám chuť k tomu, abych se o něco snažil. Jedna má část byla uražená z toho, jak odmítl tu misku s vodou. Má druhá část se mi směje, že se tak snadno urazím. Nečekal jsem vděk, že by mi skočil kolem krku nebo snesl modré z nebe, ale mohl se alespoň napít!

Koukám se ven, kde se hodně ochladilo a hustě prší. Přes zamlžená okna toho moc nevidím, ale když je hadrem utřu, tak vidím postavu vlka s promočenou bílou srstí, jak se krčí pod jedním ze stromů, aby se chránil před deštěm. Svraštím obočí a nakonec dojdu do dřevěné truhly, ze které vytáhnu pevnou velkou tkaninu. Hoseok to používá, když prší a on potřebuje povozem s koňmi něco převést...tuhle látku přes povoz přehodí, aby se věci nerozmočili. Dlouho pak trvá, než tkanina uschne, ale opravdu nepromokne. Nadechnu se a vyjdu ven. Zase se mu začnou zvedat pysky ve vrčení, když dojdu k němu.

„Jen...jen vám z toho udělám střechu, Lorde Lim," Šeptnu, i když můj hlas přehluší silný déšť. Začnu mezi stromy navazovat tkaninu, abych udělal místo, kam nebude pršet. Na to místo pak ještě položím deku, aby nemusel Lord Lim ležet na mokré trávě. „Snad to pro vás teď...bude lepší." Šeptnu o něco hlasitěji, abych přehlušil déšť a opatrně od něj začnu couvat. Ale donutím se alespoň k lehkému úsměvu jeho směrem, abych udělal alespoň nějaký snažný krok k lepšímu.