Luna ✓ || Changki

12* kapitola

Changkyun

Temnota, to jediné je kolem mě, jako bych byl v hlubinách oceánu, unášel se na vlnách myšlenek, které nijak neovlivňuji, kolem mě plyne čas jako studené vlny a jen občas vidím přes temnotu záblesky slunce, které se prodere skrz nepropustnou vodu. Nevím, kolik uběhlo času od toho, co jsem v tomhle stavu, nevím, kdy naposledy jsem měl vládu nad svým tělem, nad svými myšlenkami. Ale jakmile začnu cítit jako bych se vynořoval, polije mě pocit útěchy, najednou vím, že vše dobře dopadne. Najednou kolem sebe cítím teplo, jako bych byl zabalený v té nejjemnější dece, jako bych ležel u krbu a nechal se nahřívat od ohně. Pomalu otevřu oči a dezorientovaně se rozhlédnu kolem sebe. Trhnu ušima, když opravdu uslyším prasknutí dřeva v krbu, ale není to nikde, kde bych to znal. Jakoby moje myšlenky byly stále zahalené v temnotě, protože nedokážu přemýšlet. Zadívám se na plápolající oheň a snažím se vzpomenout, co se stalo, kde to jsem a co tu dělám.

„Kyunnie, tady máš jídlo," trhnu sebou, když uslyším kroky a zvednu pohled k za hlasem a snažím se nevytřeštit oči, když uvidím Kihyuna. Dojde ke mně s miskou a položí ji na zem před moje packy. Až teď si uvědomím, že jsem vlk, ale nemám čas nad tím přemýšlet, protože si ke mně Kihyun klekne a s úsměvem mě pohladí po hlavě. „až se napapkáš, tak půjdeme na procházku." usměje se znovu mě podrbe za oušky. Chci po něm vyjet, ale musím zavřít oči tím pocitem a pak si sám sobě nadávám a hlavně i svému ocasu, který nadšeně vrtí jako bych byl nějaký městský pes. Uvědomím si, jak veliký hlad mám, když ke mně dovane vůně jídla a rozhodnu se, že se přeměním, až se najím, postavím se na packy a začnu jíst z misky, zatímco Kihyun se zvedne a někam odejde. Mezi jídlem se znovu rozhlédnu kolem sebe, už asi vím, kde jsem, podle toho, že je tu Kihyun hádám, že je to Wonhův dům. Povzdechnu si a spolknu kus masa a sednu si. Bylo divné, vidět ho tak spokojeného vedle mě. Nebál se mě, o víc byla z něj cítit až příjemně uklidňující vůně. Jakoby byl rád, že tu jsem. Sklopím hlavu a hned ji zakroutím. Nevím, co se stalo, nevím, jak dlouho jsem tu byl, ale hádám, že jsem se sem musel nějak jako vlk dostat a musel jsem tu nějakou dobu být bez svého vědomí a mezitím si na mě Kihyun zvykl natolik, že mi začal i říkat Kyunnie. Chtěl bych být naštvaný, má se mě bát, ale v hloubi duše jsem vlastně rád.

„Tak, Kyunnie, jdeme." zavolá na mě Kihyun od dveří a než to stihnu nějak zareagovat, tak moje tělo na jeho zavolání zareaguje samo a já se rozeběhnu k němu. Hned, jak se otočí, aby otevřel dveře, tak si dám packou facku, abych se vzchopil. Nevím, co to je, možná zvědavost, možná chci vědět, jak se ke mně bude chovat, zatímco jsem vlk, možná chci vidět ten rozdíl, až se před ním znovu ukážu jako člověk, až zjistí, že mám zase vědomí, bude se mě opět bát? Bude mě znovu nenávidět? Následuji ho do lesa a jdu vedle něj a sám si říkám, že se musím chovat jako pes ne jako já, aby momentálně nic nepoznal, budu tomu říkat experiment. Cestou mi vypráví, jaká je práce na trhu, oh, hádám, že tam začal asi pracovat, říká mi, jak se lidé chovají a jak jsou trhy rušné. Vypráví mi o svých zážitcích a já si nemůžu pomoct a musím poslouchat jeho nádherný hlas, tedy hlas, nemá nádherný hlas jen hlas...docela příjemný. Zakroutím hlavou nad svými myšlenkami a sednu si kousek od něj, když se sehne, aby začal sbírat maliny a ostružiny, které v lese rostou. Když se se sbíráním přesune na zem, tak pozvednu v duchu obočí.

„Tolik borůvek." uculí se nadšeně, chtěl bych sdílet jeho nadšení, ale to, co se chystá sebrat není borůvka, ale Vlochyně. Povzdechnu si, mělo by mi to být jedno, měl bych ho nechat, ať to sebere a pro mě za mě dá třeba do koláče, ale jedna moje část, jedna veliká část nechce, aby se přiotrávil, aby skončil s bolestí břicha a zvracením. Dojdu k němu, když se snaží Vlochyni vzít a s povzdechem ho packou plácnu přes ruku. Trhne sebou a zadívá se na mě. Zavrčím na jedovaté bobule ve snaze mu naznačit, že to ne. Vypadá, že to pochopil a přikývne. Chce se rozejít jinam, ale pak se zastaví a vytřeští na mě znovu oči.