Luna ✓ || Changki

29* kapitola

Kihyun

Trénink mých schopností byl spíš demonstrace, kolikrát mých ran ohněm stačí, abych zbořil celé sídlo. Jsem nevrlý, nepříjemný, naježený a uštěpačný, Zhangjing tvrdí, že je to tím, že Changkyun moje touhy neopětuje, ale potlačuje tím debilním lektvarem, co mu Kersee namíchala. A mě bylo jasné, že Changkyun ten lektvar musí mít pořád u sebe, protože je vždycky připravený ho použít. A zoufalé situace si říkají o zoufalé činy, začal jsem vymýšlet plán, jak mu ten debilní lektvar seberu, uškvařím, zašlapu a pak si na Changkyuna došlápnu a nepustím ho ze svých spárů, dokud mi nedá to, co chci a co potřebuju. Protože podle Zhangjinga moje podráždění a vztek nezmizí, pokud mě bude Changkyun neustále uspávat.

Zhangjing je opravdu dobrá partie pro tyhle spiklenecké plány, slíbil mi, že pověří Yanjuna, který je s Changkyunem pořád, aby zjistil, kde má ten lektvar schovaný, případně mu ho vezme nebo mi řekne, kde ho má, abych mu ho mohl vzít a sprovodit ten lektvar ze světa. Můj ďábelský plán B je, že pokud se mi nepodaří mu lektvar vzít, tak donutím Kersee, aby mi namíchala protilátku, mám své osvědčené způsoby, jak ji k tomu donutit. Dojdu na zahradu a sednu si do stínu k soše Garmotha. Vytáhnu si knihu, kterou mi předtím dala Kersee a prsty přejedu po zlatavém mírně vybledlém nápisu Lim Kitae.

Nikdo nerozumí. Jako by mé oči byly jiné než ostatních. Jako by nebyly schopni vidět tak jako já. Changhoon se na mě často zlobil, odmlouvala jsem mu. Měl pocit, že k němu nemám dostatečnou úctu, ale já neuměla být jiná. Uctívala jsem ho jak nejvíc mi má pyšná povaha dovolila. Po zavedení jeho zákazu skrz magii u lidí a spřízněných duší jsem se musela rozhodnout. Buď budu mu budu lhát a učit se za jeho zády. Nebo stáhnu ocas a každý boj, do kterého bude muset vyrazit se budu třást, jestli se vrátí živý. Já si vybrala. Podle srdce, miluji ho tak moc, jak jen Luna dokáže svoji Alfu milovat, možná více než bylo možné. Je víc než mojí Alfou, je mým světem, mým měsícem, mým sluncem, mými plícemi, mým srdcem, je pro mě vším, co potřebuji k tomu, abych žila. Usměju se nad tím čtením, z jejího psaní vychází tak hřejivý pocit, cítím, že naprosto vím, co chce každým slovem říct. Obrátím na další list. Je tam nadpis Sen.

Zase se to vrátilo. Od jisté doby, od té doby, co naše čarodějka Clarys přišla na to, že dokážu vykouzlit ohnivé kouzlo, se mi zdá sen. Kráčím nějakou loukou, kolem jsou kamenné útesy, vždy dojdu až k jeskyni. Dvě žluté oči, tak zářící. Děsivé. Pořád je mám v mysli. „Kitae, byla jsi vybrána nosit moji sílu," hlas byl hrubý, hluboký...se zvláštní ozvěnou, možná za to mohla ta jeskyně, možná ne. „najdi mě, překroč propast strachu, jezero smrti, drž se dráhy slunce. Nalezením mě nalezneš sama sebe." Pořád myslím na jeho slova. Ale nic z jeho slov nedává smysl. Zamračím se, když ale několik stránek chybí. Stránka, kterou kniha pokračuje vůbec nedává smysl, nesouvisí s těmi ostatními. Přesto ale pokračuji v čtení.

Síla, se kterou mě naučil pracovat kdo? se nedá s ničím porovnat. Ta síla...s tou sílou už víc nebudu Changhoonovým slepým bodem, nebudu jeho zranitelností. S tou silou se můžu Kaelovi postavit, mohu stát po boku své Alfy a být mu k užitku. On kdo on? měl jen jednu podmínku, jeho rod musí pokračovat, jeho sílu musí získat někdo další. Musí zůstat v genech. S Changhoonem jsme chtěli počkat na měsíční vlče, ale...pro něj, pro slib, který jsem mu dala, chci počít dítě klasickou cestou. Říkal, že bude trvat nejméně 1000 let, než na svět přijde někdo jako já, doufám, že se nemýlí.

Zamračím se a stejně mi to nedá, hned se zvednu a vyrazím za Kersee.

„Chybí stránky? To není možné, tu knihu si předává má generace, vytrhnout listy z knihy, jakékoliv, je u nás velký hřích, knihy jsou našimi pomocníky," vážně se na mě zadívá a já jí knihu ukážu. „máš pravdu," zakývá hlavou a zamračí se. Někdo ty stránky vytrhl...možná Kitae, možná někdo jiný, ale Kiki řekni mi...četl jsi to bez potíží?" zadívá se na mě. Zamrkám a jen přikývnu, Changkyun mě naučil číst dobře, proč bych měl mít problém. Po mé odpovědi se zamračí jako by to něco znamenalo, ale zakroutí hlavou, jako by mi to nechtěla říct. Začínám mít podezření, že z nějakého důvodu mi také neřekla úplně všechno.