Luna ✓ || Changki

13* kapitola

Kihyun

Když odcházel...nevím proč, ale každá buňka mého těla křičela, abych něco udělal. Abych ho zastavil. Ale bál jsem se, nevěděl jsem, co bych měl udělat a jestli bych mohl něco udělat. Bylo by vhodné vůbec něco dělat? Ale něco jsem cítil...když odcházel...cítil jsem z něj určitý druh smutku...možná provinilost? Třeba nejsem jediný, koho celá situace mrzí. Třeba...třeba si sám uvědomil, jak se choval a možná jen neví, jak začít znovu?

Myšlenky na to, co jsem měl nebo neměl udělat vystřídal zvláštní smutek. Zvykl jsem si na něj, když tu byl. Najednou jsem nebyl tolik sám, neustále jsem ho měl po svém boku, nenechal mě chvíli samotného a mě...mě to teď chybí. Ležím v posteli a dívám se do stropu...hlavou mi krouží nespočet myšlenek, ale všechny se točí kolem toho samého. S povzdechem se přetočím na břicho a rukama obejmu polštář, zatímco do něj zkroušeně zakňučím tím, jak jsou ty pocity otravné a nechtějí opustit moji mysl.

„Kihyun, přišla Kersee." Uslyším z venku Wonha, trhnu sebou a nakonec se zvednu z postele. Upravím si ležením rozcuchané vlasy a vyjdu za ní ven. Sedneme si kousek od domu do trávy a já se zadívám na její košík, který sebou táhne. Překvapením sebou trhnu, když mi koš podá.

„Je to poděkování od Lorda Lim, za to, že jsi se o něj postaral." Usměje se na mě a já překvapeně pootevřu rty a několikrát rty jen nasucho pootevřu, protože nevím, co bych řekl.

„To...nemuselo být, ale děkuju." Překvapeně si vezmu koš a otevřu ho, abych se podíval dovnitř.

„Abych ti trošku napověděla, tak...Lord Lim by ti nemusel nic dávat, jsi jeho Luna, je automatické, že se o něj postaráš," Pozvedne obočí a začne na mě mrkat. Chvíli si nejsem jistý, jestli nemá tik nebo to není nějaká předzvěst infarktu či co. Když vidí, že opravdu nechápu, co mi tím chce říct, tak si důležitě povzdechne a odhrne si vlasy z čela. „nic by ti nemusel dávat, ale dal, takže...možná je to na dobré cestě, že by to chtěl třeba urovnat? Jen možná neví jak." Usměje se na mě a mě konečně dojde, co se mi tím mrkáním snažila říct. Jak jsem to měl z toho mrkání poznat?? Ale přikývnu a lehce se usměju. Hned na to se zarazím, když z košíku vytáhnu malou krabičku. Když ji otevřu a vidím v ní nádherný oslnivý náhrdelník, tak na chvíli oněmím.

„T-To....to si nemůžu vzít, je to tak nádherné." Zvednu k ní oči a polknu. Něco tak krásného pro někoho tak obyčejného jako jsem já...to přece nejde.

„Je to dárek od tvé Alfy, bylo by neslušné to odmítnout." Napomene mě Kersee a já sebou trhnu. Nakonec si ho nechám nasadit a s úsměvem se po náhrdelníku pohladím. „Vyřiď mu, že...že moc děkuju." Usměju se na ni a ona přikývne.

„Takže Lord Lim...si nic nepamatuje?" šeptnu a sklopím hlavu. Kersee zakroutí hlavou.

„Chtěl bys, aby si pamatoval ten čas, co s tebou strávil jako vlk?" pozvedne obočí. Vzpomenu si na to všechno, co jsem mu řekl...hlavně na to, že bych chtěl začít od začátku.

„Možná...možná bych trošku chtěl." Šeptnu opatrně a ona se usměje.

„Nevím, jestli to dokážu a ani nevím, jestli to pomůže...ale možná vím o kouzlu, které by mu ty vzpomínky mohlo oživit...jestli chceš, můžu to zkusit...pokud Lord Lim bude chtít." Mrkne na mě.

„Tak pokud...pokud bude chtít." Nakonec přikývnu a usměju se. Chvíli si ještě podíváme, než se zvedne, že půjde. Chvíli váhám, je tu ještě jedna věc, která mě trápí...začalo to chvíli po tom, co se Lord Lim vrátil zpátky, nejdřív jsem si myslel, že je to jeho smečka, ale nejsem si jistý. „Kersee." Zastavím ji ještě, musím to někomu říct. I kdyby to mělo být nic, pořád...pořád mám pocit, že bych to neměl držet v sobě.