Luna ✓ || Changki

7* kapitola

Kihyun

Bojím se ho. Bojím se ho i jako člověka natož tak jako vlka. Děsí mě jeho pronikavě modré oči, děsí mě ty zvláštní pocity. Vím, že mi není příjemná jeho přítomnost, ale zároveň...zároveň je. Jakmile jsme v jedné místnosti, cítím, jak zběsile mi začne bušit srdce. Jak moje tělo začne hořet neuvěřitelným žárem. Jak každá moje buňka chce, abych u něj byl blíž, abych si k němu natěsno přisedl...moje tělo jako by volalo po jeho doteku, po jemném pohlazení a po pevném objetí.

Zhangjing říkal, že je to normální. Že i on jako Aurora to cítil, když spolu s Yanjunem byly krátce, že je to...něco neovlivnitelného. „Jsi prostě jeho...jeho aura tě k sobě volá, on tě k sobě volá, i když o tom neví." Hlavou mi proletí Zhangjingova slova a já si povzdechnu.

Chtěl jsem s Minghaem odejít pryč, ale když byl Lord Lim první, kdo odešel, protože šel do lesa, tak jsem s ním nakonec na zahradě zůstal. Všichni se moc snaží...snaží se mi neustále říkat o tom, jak moc těžký měl Lord Lim život. Že určitě proti mně zase tolik nemá. Že to bude určitě lepší. Ale...já tomu nevěřím. Ne, není to tak, že bych nebyl schopen dát někomu druhou šanci, ale...on ani nevypadá na to, že by chtěl, aby to bylo jiné. Moc dobře ví, že věcmi, které dělá mě mučí. Když ležím v posteli jako bych cítil to, jak mě v duchu proklíná...nevím, jak dlouho v takovém prostředí dokážu žít, protože tohle není žití, myslím, že to je daleko horší než vězení.

„Určitě to bude lepší, Kiki," konejšivě mě Minghao pohladí po rameni. „někdy to holt...není takové, jaké by člověk chtěl, aby to bylo...ani Zhangjing a Yanjun se nijak nezbožňovali, když se poznali, ale teď...teď jsou spolu moc šťastní, takže pořád je tu naděje, že se i váš osud změní." Usměje se na mě, zatímco sedíme v trávě na zahradě. Povzdechnu si.

„Minnie, víš, je to složité...mezi nimi možná nebyla láska, ale...nebyla mezi nimi ani nenávist," zakroutím hlavou. „nevím, jak by to mohlo být lepší, pokud on odmítá udělat první krok...já se ho bojím a jemu to takhle vyhovuje, není na něm ani náznak toho, že by mu momentální situace vadila." Zakroutím hlavou. Smutně se na mě zadívá a chce něco dodat, ale zarazím ho...dneska je moc krásný den a já ho nechci strávit tím, že si budeme vytvářet depresivní atmosféru.

Nakonec si k nám přijde sednou i Xukun, Minghao mi o něm říkal...má prý na rozdíl od ostatních vlků zvláštnější zbarvení a většina vlků ho šikanuje a dělají si z něj srandu. A navíc je jeden z těch, kteří ještě nenašli svoji Iris. Možná mu trošku závidím tu volnost, to, že ještě není k nikomu připoutaný. Ale zavrtím hlavou, všichni tři si lehneme do trávy a začneme sledovat mraky, ukazujeme na ně rukama a říkáme si, co nám to připomíná.

„To je králíček!" zasměje se Xukun a ukáže na mrak.

„Vůbec to nevypadá jako králíček." Vyprsknu smíchy a zakroutím hlavou. Následuje debata a dohady o tom jako co vlastně daný mrak vypadá. Vyruší nás až zlověstné zavrčení, hned se všichni tři zvedneme z lehu a mě se zase srdce sevře strachem. Sklopím hlavu a začnu se celý třást, když na mě spočinou zase ty ledově modré oči, Xukun zakňučí, přemění se na vlka a doběhne blíž k bráně. Já se třesem a strachem nedokážu skoro ani pohnout. Jeho vrčení mi zvoní v uších, drásá mi to srdce tak bolestivě, že si musím na hruď položit ruku a lehce bolestně se zkroutím. Minghao mě chytí za ruku, vnímám, jak se Lordu Lim omlouvá a pomůže mi vstát. Nezvednu hlavu zatímco jdeme do sídla. Proč se máme omlouvat? Za to, že jsme venku? Ano...porušil jsem zákaz...nesmím bez jeho svolení ze svého pokoje, ale...možná jsem si naivně myslel, že když už nic, tak...zruší alespoň tento zákaz. Nevím, proč jsem si já hlupák myslel, že by se mohl taky trošku snažit, abych se tu cítil příjemně.

Jsou to skoro další dva týdny. Čas běží hrozně pomalu, táhne se to tak, že mi přijde, že už tu jsem 100 let. Ty myšlenky...dřív to byl jen ztřeštěný nápad...někdy zbožné přání, ale teď...myslím to vážně. Uteču odsud. Je mi jedno, jestli někde umřu, je mi jedno, jestli na mě pošle vlky, aby mě roztrhaly. Chci pryč. Tady nemůžu žít...nemůžu tu dýchat, nemůžu tu nic. Cítím se být méně než vězeň, přestože jsem jeho majetek, jeho věc...myslel jsem, že měsíc po tom, co se to stalo...třeba se na sebe dokážeme alespoň podívat, ale nejde to. Jeho přístup je stále chladný. Jeho oči stále studené, ledové a plné nenávisti. Srdce mě bolí pokaždé, když jsme v jedné místnosti...kdy prahnu po jeho pozornosti, po jeho doteku...prahnu po tom nasát jeho vůni zblízka...Luna ve mně chce být v jeho náruči ovinutá jeho pažemi...cítit teplo jeho těla, sesynchronizovat svůj tep s jeho. On to moc dobře ví, ví, jaké jsou mé pocity, ví, jak bolestivé to je, pokud mě doteky neobdaruje. Přesto je situace stále stejná. Proto ro chci konečně rozseknout, chci žít. Nebo raději zemřít. Je mi to jedno.

Počkám do noci, kdy vím, že už bude klid, kromě vlků, kteří hlídají bránu. Nic sebou nepotřebuji, přehodím přes sebe roztrhaný tmavý plášť a nasadím si kapuci. Tiše procházím sídlem.

„K-Kiki?" trhnu sebou, když mě někdo venku chytí za ruku. Vytřeštím oči a vidím Zhangjingův ustaraný vystrašený výraz. „K-Kam jdeš." Špitne s obavami. Ale vím, že on je tím, kdo mě bude chápat a ne soudit.

„Musím pryč, Jingie," špitnu. „umřu tu, jestli tu budu ještě chvíli...musím pryč, i kdyby mě to mělo stát život..." řeknu vážně a slyším jak zalapal po dechu. Yanjun, který stál opodál se vydá dovnitř, abychom si mohli v klidu promluvit. Zhangjing mi řekne všechna proti – jak moc se bude Changkyun zlobit, jak je to nezodpovědné, jak moc mi bude zle, jak můžu umřít, jak může umřít i Changkyun, když budu moc daleko. Ale zastavím ho. „Jsi moc hodný, ale...sám ses na začátku taky cítil špatně, protože ses cítil jako něčí majetek...já se tu...cítím jako pod vodou...nemůžu tu dýchat, nemůžu tu nic, Lord Lim chce, abych byl neustále zavřený v pokoji a já...po měsíci na to už nemám...musím pryč." Zašeptám vážně a on mě chytí za ruce.

„Když...když půjdeš pořád tímhle směrem," ukáže na les. „dojdeš k menšímu statku...bydlí tam moje rodina, táta se o tebe postará, řekni mu, že jsi ode mě. Pomůže ti a budeš tam v bezpečí." Usměje se na mě a já vytřeštím oči.

„Děkuju, Jingie." Šeptnu a usměju se, oba se otočíme na Yanjuna, když se vrátí zpátky s rancem. Oba zvědavě ranec sledujeme.

„Pomůže ti to, alespoň trochu," podá mi ranec. „je na těch věcech jeho pach...bude ti zle, tak jak tak, ale...s tímhle přežiješ." Řekne vážně a já přikývnu a vděčně mu poděkuju. „Rozptýlím stráže, snad nepřijdu o hlavu, budeme muset zapřít, že jsme ho vůbec viděli." Zadívá se vážně na Zhangjinga a všichni přikývneme.

Počkám na příležitost a jakmile je to možné, tak vběhnu do lesa. Snažím se držet směrem, který mi ukazoval Zhangjing. Chytím se ale po nějaké době za srdce, když je mi zle...s každým krokem, který udělám od sídla je mi hůř. Po pár krocích padnu na kolena do mechu a zalapám bolestně po dechu.

„Halo? Jste v pořádku?" v hlavě mi hučí jako v úlu, ale i tak slyším něčí hlas. Zvednu oči, abych uviděl nějakého muže. Hodně svalnatého s vyděšeným pohledem.

„J-Jsem od...od Zhangjinga..." vydám ze sebe přidušeně a on vytřeští oči. Jen jsem to zkusil, jestli to náhodou není on nebo někdo, kdo Zhangjinga zná.

„Takže jsi kamarád králíčka." Řekne hned a vezme mě do náruče. Nevím, jestli se mi díval na zápěstí nebo to byla jeho intuice, ale jemně mi řekne, abych nasál vůni z věcí, kterou mám v ranci, díky tomu, jak moc je mi zle a jak jsem zesláblý, tak to udělám. Nevím, jestli jsem někdy po cestě zkolaboval nebo jen usnul, ale probudil jsem se na kanape. Rozhlédnu se kolem sebe, kde jsou další dvě postavy.

„Jsi vzhůru," Usměje se ten muž, hádám, že je to Zhangjingův tatínek. Kývnu a zesláble se posadím. „moc se nepřemáhej, dělám ti bylinkový čaj, speciální, který ti trošku uleví, alespoň tak trošku, jak je to možné," usměje se a já děkovně přikývnu. „jsem Hoseok a tam na gauči je Hyungwon, rádi tě poznáváme," usměje se. „i když se neznáme a nevíme, co se stalo, jsi u nás samozřejmě vítán a zůstat tu můžeš, dokud bude potřeba." Hned dodá a já se na něj zadívám překvapeně. Nad jeho vřelostí, nad tím, že mě ani neznají, a přesto jsou mi jejich dveře otevřené. Poděkuju jim a zesláble si lehnu s čajem zpátky a s foukáním ho popíjím, aby se mi udělalo lépe.