Luna ✓ || Changki

18* kapitola

Changkyun

Musel jsem odejít, i když vím, že to bude bolet, musel jsem jít pryč. Už jednou jsem mu ublížil, už jednou jsem ho donutil k tomu mě nenávidět. Nechci mu ublížit podruhé, nechci, abych byl stejný jako ten odporný chlap, kterého jsem před ním zakousl. Nedokázal bych se držet. Jakmile by přecvaklo ovládání mé mysli, vrhnul bych se na něj a nebral ohledy na žádné jeho námitky. Nechtěl jsem být v jeho očích zrůda, podruhé ne, ne, když už to teď vypadá, že mu moje společnost nečiní přítěž. Uprchl jsem do svého městského sídla, nebyl jsem tu celých padesát let, ale během jednoho týdne jsem tu už po několikáté, možná bych to sídlo měl zvelebit, když to vypadá, že ho budu využívat častěji. 

Rozrazím udýchaně dveře, ještě není ani tma, ale už tak cítím ten chtíč. Tu bolest z toho, že jsem od něj daleko, zároveň tu nepřekonatelnou touhu po něm. Se zaskuhráním se doplazím, co nejdál ode dveří. Podaří se mi rozdělat oheň a to je tak to poslední, co stihnu, než slunce zapadne a vyjde měsíc, který v Novu není vidět. V černočerné tmě je slyšet jen mé hlasité a hluboké oddechování. Občas moje zaskuhrání, které je to jediné, co dokážu z úst vypustit. Cítím, jak se mi svírá srdce, jak se mi svírá žaludek, hoří mi každý sval v těle a moje mysl mi našeptává, abych šel zpátky, proč bych měl trpět, není to nic špatného. Ale držím si poslední myšlenky racionality blízko u sebe. Jako poslední nitka mé příčetnosti. Kdybych ji pustil, upadnu do temnoty a bude ze mě jen pudy poháněné zvíře.

Jako vlk je to přípustnější. Kihyunova vůně je nádherná, cítím, jak mě k sobě vábí, aniž by chtěl. Jeho hlas mi činí husí kůži po celém těle, jeho vůně mě nutí přemýšlet nad nespočty nemravných myšlenek. Každý jeho pohled je jako vábení, jako tichý nepřímý souhlas, který moje mysl, tak zoufale hledá. Když jsem ho objímal, měl jsem křeče v rukách, chtěl jsem s nimi přejíždět po jeho těle, chtěl jsem cítit hebkost jeho kůže, ale udržel jsem je na místě. Než jsem se přeměnil, málem zmizel i ten kousek té poslední příčetnosti, co jsem měl. Když jsem se díval do jeho očí, občas pohledem sjel na jeho rty, když jsem cítil jeho dech na těch svých a moje mysl křičela jen jedno: udělej to, přestaň vzdorovat a poddej se tomu. Pořád dokola mě moje vlastní mysl sváděla na scestí a já tak moc chtěl. Srdce se mi svíralo jen pomyšlením nad tím, že bych ho v tu chvíli políbil. Ale dokázal jsem se udržel. Zvládl jsem se z posledních sil přeměnit na vlka. Vím, že je Kihyun zmatený, v tuhle noc má i spřízněná duše pocit chtíče vůči svému vlkovi. Vábí mě k sobě stejně, jako já vábím jeho. Vím, že by se mi poddal, vím, že i kdybych se na něj vrhl, nebránil by se, protože Luna v něm se mi chce poddat, chce být pode mnou v jakémkoliv smyslu slova. Ale jakmile by Nov přešel, jakmile by vyšlo slunce přišlo by pro něj prozření.

Usnuli jsme oba na gauči. Po tom, co mě Kihyun hladil po srsti a já každou chvíli nasával jeho sladkou a vábivou vůni mi dala moje mysl konečně odpočinek a já nalezl úlevu ve spánku. Cítil jsem, jak si lehá vedle mě. Ráno jsem se vzbudil jako člověk. Trhnutím jsem vytřeštil oči a posadil se, ale trhl jsem sebou znovu, když moje druhá ruka zůstala nehybně vedle mě. Zadívám se na bok a vytřeštím oči, když Kihyun na mé ruce ležel a jen nespokojeně zamručel nad mým náhlým pohybem. Zhluboka se nadechnu, oblečení na sobě mám, stejně tak Kihyun. To znamená, že se nic nestalo. Oddechnu si, když moje myšlenky potvrdí to, když se podívám na Kihyunův krk, kde nemá žádná znaménka, vím, že vlci nejraději značkují svojí spřízněnou duši na krku, od jemných až vášnivých kousanců po cucfleky. Ale naštěstí Kihyun nic takového nemá. Oddechnu si a chci vstát, ale Kihyun vedle mě zamručí hlasitěji a ve spánku ke mně natáhne ruce. Hádám, že se ještě nedostal přes sílu Novu. Nic se nestane, když si vedle něj ještě na chvíli lehnu. Pomaličku se položím znovu do lehu a překvapeně zalapám po dechu, když se ke mně přitulí. Po chvíli ztuhlosti ho jemně obejmu a zatřese se mi dech, když tiše, ale spokojeně oddechne. Nosem lehce začmuchá a vydá se jím od mé klíční kosti až na místo mezi krkem a ramenem, kde vydechne hlasitěji a spokojeně se ke mně víc přitulí, zatímco mi to místa na krku zaboří nos a hlavu a víc mě obejme. Celý se zatřesu tím pocitem a sám ho víc obejmu a sám nosem najdu cestu na jeho krk a zhluboka nasaju jeho vůni. Není tak sladká jako předtím, ale pořád je nádherná. Jeho vůně je teď jako louka vyhřátá na slunci. Jako když ležíte na dece a nasáváte teplo ze slunečních paprsků. Jeho vůně je jako léto. Příjemná, hřejivá a vítající. Se mnou, nikdy tuhle vůni neměl, se mnou měl vždy vůni jako les před bouřkou. Tichý, studený a opuštěný. Zatřese se mi dech. Takové to je...mít Lunu. Skousnu si ret, když cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. No tak, Changkyun, nikdy nepláčeš! Vyhrkne moje pýcha, ale jen zakroutím hlavou a víc ho obejmu a roztřeseně si povzdechnu. Tohle je ten pocit, který jsem hledal tolik dlouhých a osamělých let. Chtěl jsem, aby se on u mě cítil v bezpečí, po tom všem, co jsem mu udělal, chtěl jsem, aby se cítil, že u mě může najít svůj bezpečný přístav. A přitom jsem to já, kdo u něj v náruči shledává bezpečí, neměl bych se chovat jako slaboch, otec by mi za tyto slova nadával, ale možná jsem se celou dobu chtěl cítit u někoho bezpečně. Dlouhé roky ve smečce, ve které se sem tam objeví vlk, který by mě nejraději svrhnul, kdy si musím dávat neustále pozor na záda a na to, jak se chovám, je tohle přesně to, co jsem potřeboval.