Luna ✓ || Changki

31* kapitola

Kihyun

Odložím knihu, když vidím, jak zpoza sochy Garmotha vykukuje několik zvědavých hlav. Trčící blond kudrnaté vlasy patří určitě Kersee, vedle ní hned vykoukne Mingao, Xukun, Luhan a Zhangjing.

„Chceš něco vědět?" šeptnou ke mně jednohlasně a já pozvednu obočí.

„Máte něco, co nemáte nikomu říkat, co," Zasměju se, když začnou hned přikyvovat. „tak sem s tím, řekli by jste mi to stejně, ať chci nebo ne, protože to evidentně potřebujete někomu říct." Zasměju se nad jejich nejdříve dotčenými výrazy ale následným přikyvováním, že mám pravdu. Nadšeně mi řeknou, že bude oslava zimního slunovratu, když vidí, že nevím, co to znamená, tak se začnou nejdřív handrkovat, kdo mi to řekne, ale pak si ke mně sednou a postupně se střídají v tom, kdo mi vysvětlí, o jakou oslavu se jedná. Koutky se mi rozšíří do úsměvu, protože to zní moc hezky. A na chvíli nás to všechny rozptýlí, myslím, že je to víc než potřeba.

„Ale nikomu dalšímu už to neříkejte," Dám si vážně ruce v bok a všechny je sjedu pohledem. „pokud vám Changkyun řekl, že to nesmíte nikomu říkat, tak to nedělejte...nebo." Prokřupnu si klouby a oni všichni vypísknou. Pobaveně se zasměju, není nad to vydobýt si respekt i mezi přáteli.

„Jdeš na jídlo, Kiki?" usměje se na mě Zhangjing, zakroutím hlavou.

„Přijdu později." Usměju se, a když odejdou, tak si vezmu znovu knihu. Myslím, že sem Kitae napsala cestu k její tajné místnosti. Tu místnost nazývala svým srdcem, nejdřív jsem myslel, že opravdu psala o svém srdci, ale podle dalšího a dalšího psaní jsem si jistý, že jde o místnost, o které nikdo neví a ani za jejích dob nikdo nevěděl. Mezi všemi těmi slovy, ale nedokážu přijít na popis cesty k nalezení oné místnosti. Pořád nad tím přemýšlím, než si všimnu zvláštní zadní strany, která je čistá. Ale ve správném lomu světla to vypadá, že je tam přece jen něco napsáno, jde vidět, že na papíře je něco vyryté. Jako by psala brkem, ale bez inkoustu. Rozhlédnu se kolem sebe a nakonec natáhnu prst k soše Garmotha, kde se drží nespočet venkovní špíny a prachu. Trochu toho, ačkoliv je mi to proti srsti, si naberu na prst a začnu špinit bílou stranu. Přišel jsem na to. Díky zašpinění stran se mi ukázal její ukrytý vzkaz.

Srdce je tam, kde ho nikdo nebude hledat. Chodba v nichž mají odsouzení možnost naposledy vidět denní světlo. Za mořem vědění, za zády boha Velese, najdeš Svět. Jen ten, komu je to souzeno, najde mé Srdce. Klíčem jest: Býti Lunou je pro mě pocta mého života.

Svraštím obočí a snažím se zamyslet nad každým slovem. Chodba v nichž mají odsouzení možnost naposledy vidět denní světlo. Co to znamená? To je přece nespočet míst, vzhledem k hradu, jak je velký...je tu tolik chodeb, o kterých může být řeč. Zakloním hlavu a opřu se ní o sochu, tohle nikdy-počkat. Vytřeštím oči, chodba, kde můžou naposled vidět denní světlo...to je přece chodba do vězení! Ježiši, vždyť je to logické, hned se vyšvihnu na nohy a zkontroluji, že mě nikdo nesleduje a vydám se směrem do sklepa. Vím, kde ta chodba je, na trénink s Kersee chodíme kolem dveří, kde Kersee říkala, že je chodba vedoucí do vězení. Nadechnu se a vezmu za kliku, doufám, že mám pravdu. Projdu na dlouhou chodbu, kde na jejím konci začínají schody dolů, kde je žalář. Za mořem vědění...co je sakra moře vědění? Chodba je prázdná, kromě loučí tu není zhola nic, co by mohlo být mořem vědění. Procházím chodbou a povzdechávám si. Než si všimnu na levé straně dveří, měli naprosto stejný odstín jako zeď, velmi lehce přehlédnutelné. Svraštím obočí a dojdu k nim, nemají kliku, ale když na ně lehce zatlačím, tak se se zavrzáním těžce otevřou. Vklouznu dovnitř a moje oči spočinou na malé místnosti. Naproti dveřím je velký a nádherný obraz. Je na něm Changkyunův dědeček a Kitae. Byla opravdu krásná. Po pravé straně od obrazu je skříňka a na ní staré svícny, po levé straně je menší regál s knihami. Knihami...moře vědění...knihovna! Hned vytřeštím oči a dojdu ke knihovně blíž. Je to ale matoucí, jsou tu nejspíš staré knihy, nejsou psány písmem, které znám. Spíš to vypadá jako nějaké znaky, možná stará řeč, o které mluvila Kersee? Nápisům na hřbetech knih vůbec nerozumím. A malá zlatá socha boha Velese je na každé polici, i když na každé polici je na jiném místě, na jedné je socha na levém boku, někde uprostřed, někde napravo. Povzdechnu si...tolik možností. Nakonec zkusím zabrat za každou knihu, která je za každou soškou boha Velese a u toho šeptám klíč, který mi Kitae předala. Ale nic se neděje. Možná jsem na špatném místě nebo jsem něco špatně pochopil. Dlouhou dobu to zkouším, ale nakonec to vzdám, nic z toho, co zkouším nefunguje.