Luna ✓ || Changki

15* kapitola

Kihyun

Kersee vejde dovnitř a vidím její zděšení, když viděla mé rýsující se rány na obličeji.

„Připravím ti čaj, mastičku nebudeš potřebovat...asi?" vidím, jak nejistě se zadívala na Lorda Lim, nevěděla, jestli tu bude zůstávat a tím moje rány vyléčí nebo jestli půjde pryč a budu mastičku potřebovat.

Ne, samozřejmě, že mu nemůžu a asi ani nedokážu odpustit ze vteřiny na vteřinu, ale...chci mu odpustit. Už jen to, že mě přišel zachránit. Jistě, cítil to, asi...to pro něj nebylo příjemné cítit mé pocity, ale stejně...myslím nebo doufám, že kdyby mě opravdu zachránit nechtěl, tak by to neudělal. A já jsem mu vděčný. V té chvíli...v tom skladu...když jsem zlomeně ležel nahý na zemi neschopný pohybu...nevím, jestli jsem víc volal po záchraně od Lorda Lim nebo jsem si víc přál umřít, ale...jsem mu vděčný za to, že mě zachránil.

„Tady...um...no...deka." Dojde opatrně blíž ke mně a v ruce drží deku, když si sednu ke krbu, ale i tak se třesu zimou.

„D-Děkuju." Špitnu po tom, co si od něj vezmu deku a zabalím se do ní.

„Pomůže ti usnout, měl by ti pomoct i proti nočním děsům." Podá mi Kersee hrníček s čajem. Přikývnu a s poděkováním si čaj pomalu vypiju a cítím, jak se mi tělem rozprostírá příjemné teplo. Ani nevím, kdy jsem začal na křesle před krbem usínat. Ale jen trošku mě vzbudí lehký pohyb, v polospánku pootevřu oči, abych si uvědomil, že mě Lord Lim nese do postele, do pokoje vedle. Zatřesu se, když se moje tělo dostane do chladné peřiny a chladné postele.

„Promiň, vzbudil jsem tě," Slyším jeho šepot a zvednu k němu oči, když se zatřesu zimou. „moc se to tu nevyhřálo." Povzdechne si nad chladnou místností.

„To nevadí." Špitnu rozespale a zakroutím hlavou, zatímco zadrkotám zuby v chladné posteli. Zahrabu se víc pod peřinu, ale moc to nepomáhá, když je vše tak prochladlé. Překvapeně zamrkám, když mi v posteli najednou projdou čtyři packy. Zadívám se do těch modrých očí...do těch, které mě už tolik neděsí, najednou jako bych viděl, jak se v nich leskne ten smutek. Chvíli jen stojí na posteli a je mi jasné, že asi přemýšlí, jestli mi to nevadí nebo jestli je to vhodné. Zatřesu se zimou, to asi stačí k tomu, aby ke mně došel blíž, trošku mu narovnám peřinu a on se vedle mě stočí do klubíčka. Sálá z něj tak hezké teplo, takové teplo, že se k němu ještě trošku přisunu, abych zahřál svoje tělo.

„Děkuju Vám." Zašeptám, když i já se kolem něj stočím trošku do klubíčka, abych se co nejdříve ohřál. Než zavřu oči, tak vidím, jak přikývl. Jen pro sebe se lehce usměju. Cítím se...bezpečně. Jako bych...ne, jako bych, já vím, že když je tady, nikdo mi neublíží. Zavřu oči, abych se konečně nechal ukolébal tlukotem jeho srdce a pravidelností jeho dechu ke spánku.

Zůstal jsem v domě Lorda Lim skoro ještě další dva dny. Ne, že bychom se za ty dva dny skamarádili, to ne, to by bylo moc rychlé a ani by to tak nešlo. Ale začal z mé strany mizet ten strach, ta atmosféra mezi námi přestávala být tak neúnosně těžká. Stavil se za mnou i Zhangjing, hlavně proto, že Yanjun šel za Lordem Lim. Zhangjing mě ujistil, že Wonhovi řekl, že jsem v pořádku, takže se nemusím obávat nějaké hysterické scény. Vděčně jsem mu děkoval, bál jsem se, jak bude Wonho reagovat, až se vrátím. Ale takhle se toho už nebojím.

S Minhyukem jsem se domluvil, že teď krčmu jen na pár dní necháme zavřenou, potřebuju se dát ještě trošku dohromady, čerstvě po tom incidentu se tam ještě nechci vracet. Minhyuk byl jen rád, že si na chvíli taky odpočine, rozhodli jsme se, že pak krčmu trošku uklidíme a spravíme, v rámci možností, chceme ji trošku zvelebit, abychom se tam necítili jako ve vězení, ale aby to tam pro nás bylo příjemné. Konečně se cítím jako by mi spadl obrovský kámen ze srdce. Nejen kvůli Lordu Lim, ale i kvůli Soojung, ať se to zdá kruté, jak chce...dostala, co si zaslouží.

„Moc Vám děkuju...za všechno." Šeptnu a sklopím hlavu, když mě Lord Lim doprovodí na Wonhovu zahradu. Wonho mě hned vyjde z domu přivítat, vidím na něm, oba na něm vidíme, to překvapení. To, že je mezi námi atmosféra jiná musí být vidět na první pohled.

„Není za co děkovat," Hned si odkašle a zakroutí hlavou. „tak, um, no...uvidíme se." Hned se přemění a jako vlk se rozuteče do lesa. Možná, že neví, jak má reagovat, když se na nás začal Wonho usmívat. Ale nepřišlo mi, že by mu to bylo nepříjemné, jen...možná jsou to pro něj neznámé pocity, asi neví, jak s nimi naložit.

„Atmosféra mezi vámi je jiná." Usměje se Wonho po tom, co mě objal. Hyungwon mi jen líně zamával ze dveří chaty, opravdu se tu cítím jako doma. Přikývnu a dám si vlasy za ucho.

„Trošku jsme si promluvili a...rozhodli jsme se, že...bychom chtěli začít jinak." Jemně se usměju.

„To je moc dobře, svědčí ti to," Hned se usměje a já překvapeně zamrkám. „máš v očích takovou zajímavou jiskru." Popíchne mě a já zrudnu. Snažím se to zakecat, ale čím víc to zakecávám, tím víc se Wonho pobaveně směje. Jen něco zaprskám a rozejdu se do domu.

Po pár dnech jsem přece jen v tváří v tvář krčmě.

„Pokud se na to necítíš, tak nebudeme tlačit na pilu." Opatrně mě Minhyuk pohladí po rameni. Zakroutím hlavou, nemůžu se všemu vyhýbat. Už se nechci ničemu ani nikomu vyhýbat. Ani Lordu Lim a ani této krčmě. „A mimochodem, tvůj přítel je cool!" vyjekne Minhyuk najednou, zrudnu a zalapám po dechu.

„N-Není to můj přítel." Vypísknu.

„Ale tak si jeho Luna, ne?" nechápavě se na mě zadívá. „Ne, že bych o tom něco věděl, ale být jeho Luna je něco jako s ním chodit, ne?" podrbe se na bradě. Ne, Minhyuk, takhle to nefunguje. Snažím se, aby mi nezacukal koutek, ale radši ho vezmu dovnitř. Začneme se zabývat úklidem. Lord Lim tu zanechal opravdu velký respekt, celá vesnice donesla spoustu věcí, kterými se dá krčma vylepšit. Některé ženy donesli ručně vyráběné a malované vázy, některé krásně šité ubrusy, dřevěné půllitry na pivo. Bylo toho hodně a my díky tomu mohli krčmu opravdu zvelebit. Ještě ji chci pár dní nechat zavřenou, ale chci, aby to tady vypadalo lépe. Ne jako ta díra předtím. Taky chci, aby tu byla nějaká pravidla...ačkoliv pochybuji, že se tu někdo bude chovat jako buran po tom, co jim dal Lord Lim výstrahu.

Večer dojdu domů naprosto mrtvý. Po celodenním úklidu a zvelebování toho mám opravdu naběháno víc než dost, když se mi podaří po opláchnutí spadnout do postele, tak ani nestačím úlevně vydechnout, rovnou naprosto vyčerpaně usnu.

///

Po obědě se rozhodnu, že je na čase se postarat o zahradu. Sice už je zima v plném proudu, ale i tak je potřeba se o zahradu postarat. Wonho chtěl přichystat oplocení dalších záhonů, tak na tom začnu pracovat. Ani nevím, nechtěl jsem se tam koukat, ale všimnu si na okraji lesa dvou párů vlčích očí. V tom šeru, které díky počasí je celý den jasně vidím, jak jim rudě září oči. Snažím si toho nevšímat, ale trhnu sebou, když vidím, jak vlci vstali a udělali několik kroků k Wonhově obydlí. Trhnu sebou a pohladím se po náhrdelníku. Dech se mi zasekne v krku. Vlci udělají několik kroků a pak se zastaví. Vidím, jak se jim lehce zatřásly pysky, když vědí, že o nich vím. Musím to Lordovi Lim říct, až přijde. Nemám z toho dobrý pocit.

Každým dnem, kdy Lord Lim nepřicházel...se vlci začali přibližovat. Strachem jsem se bál vyjít ven, lekal jsem se každého zvuku. Měl jsem tušit, že přijde den, kdy se vlci přiblíží ještě víc. Ale doufal jsem, že se to nestane. Jak moc jsem se mýlil.

Trhnu sebou, jakmile šedočerný vlk překročí hranici Wonhova pozemku. Trhnu sebou a nestačím ani přemýšlet, ani nevím, jak rychle se mi podaří zaběhnout do domu, zabouchnu dveře a slyším, jak už jsou ti vlci za dveřmi.

Srdce se mi třese strachem, nikdo tu není, jak se tu ubráním. Ignoruji slzy, které mi stékají po tvářích, snažím se otlačit jednu skříňku a natlačit ji na dveře, abych je zajistil. Zahradou se ozývá vlčí štěkot a vlčení. Všude se ozývá zvuk, jak se jim drápy zařezávají do dřeva dveří, strachy nedokážu ani dýchat. Držím skříňku a druhou rukou si držím náhrdelník od Lorda Lim. Najednou vytřeštím oči, když vlci ve dveřích udělají malou díru. Do očí mi zasvítí paprsek světla ze dveří a já se zajíknu strachem, který svírá mé srdce.

„CHANGKYUN!!!!!!" zakřičím, ani nevím, jak nahlas, ani nevím, jestli to vůbec bylo slyšet, ani nevím, proč jsem zakřičel jeho jméno a ne Lorde Lim. Ale zakřičel jsem to tak nahlas, jak jsem jen dokázal, zatímco se mi strachem svírá srdce.