Luna ✓ || Changki

21* kapitola

Kihyun

Těsnost, ve které jsme se při tanci nacházeli, mi byla více než příjemná. A cítil jsem, že nejsem jediný, komu je to příjemné. Než jsem odjel sem do krčmy, tak jsem se na chvíli položil do čtení knihy, kterou mi dala Kersee. Dala mi ji, abych mohl lépe pochopit vlčí chování, až u čtení jsem si uvědomil, že jsem několik věcí řekl nejspíš špatně, až cestou na Destiny, když jsem o tom tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že spousta mých slov, ačkoliv myšlených dobře, mohla Changkyuna zasáhnout.

„Chceš ještě tančit?" lehce zašeptá a já se usměju, protože chci, nechci, aby tato chvíle vůbec někdy skončila.

„Chci," Zakývám hlavou. Píseň přejde z rychlejších tónů do pomalých, velmi příjemných tónů. Víc se k sobě přitiskneme a já si po chvíli položím hlavu na jeho rameno. „když jsem předtím řekl, že víš, že ti patřím...nemyslel jsem to tak, že ti patřím, protože jsem tvoje Luna." Šeptnu, zatímco se čelem jemně o jeho rameno otřu. Cítím, jak se jemně zatřásl.

„Já jsem to...no...pochopil jsem to tak." Zašeptá v tichosti, ale zároveň tak, abych ho slyšel.

„Nechci ti patřit jen proto, že jsem tvoje Luna...chtěl bych...chtěl bych ti patřit i jako Kihyun." Šeptnu a tváře se mi zase zbarví do ruda. Jemně k němu zvednu hlavu a oči, nevím, jak moc je vhodné nebo nevhodné něco takového říkat. Ale chtěl jsem to říct, protože to tak opravdu cítím. Nejen kvůli pocitům Luny, je to i můj pocit, když toužím po jeho doteku. A já už víc nechci rozlišovat, jestli je to Luna nebo já, kdo s ním chce být, chci, aby ty dvě části splynuly.

Dá se říct, že jsme večer spíš protancovali. Počasí venku nepřeje zrovna pomalým procházkám lesem, takže když jsme opouštěli krčmu, tak já jel na Destiny a Changkyun běžel jako vlk, byla to nejrychlejší cesta, jak se dostat do teplého počasí okolo sídla. A vzhledem k mrazu venku jsem se opravdu těšil na to teplo, které na nás čeká. Uháněli jsme zasněženým lesem, Destiny vypadal spokojeně...reaguje na Changkyuna hezky, dokonce bych si troufal tvrdit, že ho má i rád. Vždycky tak hezky řehtá, když Changkyuna vidí. Když projíždíme kousek od Wonhova obydlí, tak si všimnu, jak se střídají smečky vlků v hlídce. Je pravda, že...ačkoliv mě to hlodá, tak jsem neřešil s Changkyunem, co se to dělo. Nějak mi nepřišlo vhodné to řešit, ani nevím, jestli bych se vůbec měl ptát, ale je pravda, že...mě to děsí a zajímá, chtěl bych vědět, co se to vlastně děje. Jen něco málo jsem zaslechl od Zhangjinga, říkal, že se toho zatím moc neví, ale že Yanjun z toho nemá vůbec dobrý pocit. Možná proto mě sžírá tak velký strach, kdykoliv Changkyun někam se smečkou vyráží. Vím, že je silný, sám jsem viděl, kolik toho dokáže, ale stejně.

Jakmile dorazíme, tak Destiny ustájíme a zastavíme se u našich pokojů. Sice mezi námi je ticho, ale moc příjemné ticho.

„Děkuju za...za krásný večer a taky za to, že jsi přišel a...naučil mě tančit." Chci si dát vlasy za ouško, ale jak jsou kratší, tak to nejde.

„Taky děkuju." Šeptne a oběma se nám na tvářích objeví úsměv. Chvíli jen tak stojíme, myslím, že oba nevíme, co v téhle chvíli udělat. Natáhnu k němu ruce a na chvíli se schovám do jeho náruče.

„Dobrou noc." Zašeptám mu do hrudi a na chvíli musím zavřít oči, když jeho ruce jemně pohladí moje záda.

„Dobrou noc." Zašeptá na oplátku, když se od sebe oddálíme. Udělám krok dozadu, abych odešel do svého pokoje, ale nakonec mi to nedá a rychle se k němu nakloním. Vtisknu mu krátkou pusu na tvář a se začervenáním zaběhnu do svého pokoje, kde tiše zapištím a skočím šipku do postele. Nezbavím se ale toho nádherného hřejivého pocitu. Toho, jak je moje srdce naplněné jím, je to pocit, který nedokážu nijak vysvětlit.