Luna ✓ || Changki

19* kapitola

Kihyun

Jemně se začervenám, ale šťastně se usměju.

„Takže Changkyun." Začervenám se víc, když jeho jméno opustí moje rty. Sám sklopím pohled, takže nevím, jak se tváří. Ale je mi v jeho přítomnosti víc a víc příjemně. I když vím, že si stále není jistý mými pocity. Ani já si nimi nejsem jistý. A možná to je na tom na jednu stranu hezké, oba něco poznáváme.

„To je nádhera," Zašeptám, když se díváme, jak za moře pomalu zapadá slunce. Jak se ve vodě odráží oranžové zapadající slunce, které je lehce do červena. „myslím, že nic nádhernějšího jsem nikdy neviděl." Zašeptám s naprostým úžasem, zatímco mi vítr lehce čechrá vlasy a odfoukává mi je z obličeje.

„Já ano." Uslyším jeho šepot, chvíli to trvá, než jeho slova dojdou k mým uším a natočím k němu hlavu, abych se setkal s jeho pohledem. Nevím, jestli je to náhoda nebo jestli se celou dobu koukal na mě, ale na tomto momentu bylo něco magického. A já se na něj usmál, i přes to, jak jsem se styděl a následně jsem se začervenal a sklopil pohled.

Nechám se zavést zpátky, Kersee nás hned následuje, rozloučíme se s Miguelem a vrátíme se průchodem zpátky do sídla. Byl to opravdu krásný piknik a já nevyženu z hlavy ty krásné myšlenky.

Pár dní na to jsem měl v hlavě trošku chaos. Changkyun se choval jako aprílové počasí. Chvilku tak, chvilku jinak. Chvíli jsem měl pocit, že mezi námi možná začíná i něco jiného než přátelství, někdy jsem nevěděl, jestli vůbec to přátelství. A věděl jsem, že je jen jeden člověk, kterému bych se tady mohl svěřit, a který by mi mohl pomoct. Opatrně dojdu k jejím dveřím a zaklepu na dveře Kersee.

„Neruším tě?" špitnu, když otevře dveře a vykoukne, kdo se k ní dobývá. S úsměvem zakroutí hlavou a pozve mě dál. Vidí, jak jsem nervózní. A já mile odmítnu její šťávu, ve které vidím, jak plavou malý pavoučci a brouci, možná se mi z toho udělalo lehce nevolno.

„No, víš, nejsem úplně nějaký profík, který ví, co se Lordu Lim honí hlavou," lehce se zasměje a zakroutí hlavou. „spíš je to nejistota. Začali jste se k sobě dostávat až po tom, co byl jen vlk, možná...možná má strach, že je pro tebe jen vlk...že nebýt toho vlka v něm, tak se neděje nic z toho. Ono to možná zní jako hloupost, ale...no, vlci jsou dost ješitní," zašeptá to poslední, aby to nebylo slyšet a dlaní si u toho zakryje pusu. „bude to znít zvláštně, ale možná...nějakým způsobem žárlí sám na sebe...asi si i myslí, že bys byl raději, kdyby vůbec nebyl člověk, že by pro tebe bylo nejlepší, kdyby byl jen tvůj ‚pes'." Vysvětlí mi a já třeštím na její slova oči. Vůbec jsem si nemyslel, že by to mohl brát takhle. Pro moje uši je to, jak říká Kersee, hloupost. Ale možná je to jen vlčí věc, možná mě to mělo napadnout. Poděkuju Kersee za její rady a zamyšleně dojdu do kuchyně.

„Co to děláš?" zamrkám zvědavě na Zhangjinga, když zrovna něco vaří.

„To je večeře pro Lorda Lim, dneska ji chce zanést do pokoje, je zavalený v nějakých knihách." Usměje se. Překvapeně zamrkám a sleduju ho, jak vaří.

„Mohl bych mu to zanést?" podrbu se lehce v zátylku a nějakou chvíli se snažím vyhnout Zhangjingově pohledu.

„No jasně." Zazubí se na mě a když jídlo naloží na talíř, tak talíř přendám na tác, přidám k tomu příbor a sklenici s ovocnou šťávou. Zhluboka se nadechnu a vyrazím k jeho pokoji. Zatřese se mi lehce dech, jako vždycky, když ho mám oslovit jménem.

„Changkyun?" snažím se, aby můj hlas zněl pevně, ale zároveň mile a hezky. Slyším kroky a usměju se, když se dveře otevřou a díky tomu se můžu zadívat do jeho tváře. „Přinesl jsem ti večeři." Usměju se, a když přikývne, tak mě pustí dál a já mu položím tác s jídlem na stůl. Střelí ke mně pohledem a pak se krátce zadívá na svoji postel a pak pohledem uhne někam do prostoru. Možná ví, že jsem předtím spal v jeho posteli? Ježiši, co když mu to vadí a přemýšlí teď, jak mě zabije? Ne, Kihyun, uklidni se.