Luna ✓ || Changki

11* kapitola

Kihyun

Každý den ho vyhlížím, i když si za to nadávám a...nechci si to přiznávat, i tak vím, že to tak je...když pracuji vevnitř, tak se neustále okny dívám ven...když pracuji venku, tak očima neustále sleduju les, jestli tam náhodou nezahlédnu odlesk bílé srsti a ty ledově modré oči. Povzdechnu si a snažím se zaměstnat svoje myšlenky.

Začínám být víc nervózní, když je to týden a skoro jeden den, co jsme se viděli. Třesou se mi ruce a předtím to možná šlo, ale...teď už to nejde, nemůžu to z hlavy vytěsnit a už vůbec nemůžu myslet na nic jiného.

„Kihyun, je všechno v pořádku?" dojde za mnou Hoseok, když všichni tři pracujeme na zahradě. Já jsem ale moc roztržitý, roztřesený a myšlenkami úplně někde jinde. Jen přikývnu, i když absolutně není všechno v pořádku. Mám divný pocit, srdce se mi bolestně svírá a...nevím, k čemu ty pocity přirovnat, jako by se něco dělo. Vezmu vědro a dojdu ke studni, napustím si trošku vody a půjdu se na slunce trochu opláchnout. Musím se dát nějak do kupy, určitě je v pořádku, jenom trucuje a každou chvíli se tady objeví a bude tu v klidu odpočívat, určitě.

Napustím si do vědra vodu, povzdechnu si a vezmu těžké vědro do obou rukou, abych si ho odnesl na sluníčko. Udělám krok a najednou mi ztuhne celé tělo. Každá buňka v mém těle se roztřese, mám pocit, že se mi najednou zastavilo srdce. Bolestně se mi sevře, zalapám po dechu a upustím vědro ve chvíli, kdy mnou prolétne pocit jako by...Lord Lim zmizel. Celou dobu jsem měl pocit nebo spíš...prostě jsem ho cítil, věděl jsem, že tady někde je, ale najednou...jako by to zmizelo. Jako by on zmizel. Srdce se mi bolestně znovu rozbuší a já zalapám po dechu a padnu ochromeně na kolena.

„Kihyun!" tlumeně slyším výkřik Hoseoka, ale v hlavě mi hučí jako v úlu, nedokážu mu odpovídat, i když vnímám, že na mě mluví. Nějakou dobu jsem úplně mimo, v naprostém transu. Ani nevím, kdy mě Hoseok a Hyungwon zavedli do postele. Jen ztěžka oddechuju, hlava mě třeští. Nedokážu ani přemýšlet a ani spát. Nevím co se děje, nevím co mám dělat. Nejsem si jistý, kdy jsem mezi tím zmítáním v bolestech usnul.

Jsem uprostřed lesa. Je temná noc. Zvednu svoji hlavu ke hvězdám a sleduji, kolik jich na obloze je. Uslyším za sebou šramot, ale nebojím se. Otočím se a najednou vidím usmívající se přívětivou tvář. Usmívající se Changkyunovu tvář. V ruce drží modrou růži a pomalými kroky dojde až ke mně, zvednu se ze sedu a pár kroky mu dojdu naproti, dokud neustaneme v tváří v tvář.

„Ta je pro tebe, ačkoliv se ti v kráse nemůže rovnat ani trochu." Jeho hluboký hlas a krásný úsměv přinutil mé tváře, aby začali hořet. Natáhnu ruce a vezmu si pomalu růži. Voní krásně a vábně. Jako on. Jako bezpečí. Jako hřejivé sluníčko, když se jemně opírá do tváře. Jako bezpečí, které jde cítit, když vás ovinou něčí paže. Ne, nebyla to vůně té růže, ale jeho vůně. Usměju se a zvednu k němu oči, dívá se na mě s tak krásnou jiskrou jako bych byl tím nejdůležitějším v jeho životě.

Ze snu mě probudí divné a děsivé zvuky. Až po tom, co procitnu a trošku se zorientuju mi dojde, že je to škrábání drápů na dveře. Vystřelím z postele a hned doběhnu ke dveřím, rozrazím je a vytřeštím oči, když vidím bílého vlka, který zakňučí, když mě uvidí, sklopí uši a omdlí, když mě uvidí. Vytřeštím oči a hned zaběhnu pro deku, je celý od krve. Zabalím ho do deky a ani nevím, jak se mi podařilo ho přemístit do postele, možná ten adrenalin. Možná ten strach. Možná ten divný zvláštní pocit, který jsem měl z toho snu. Předtím jsem měl pocit jako by mé srdce obepínal ostnatý drát, který mi znemožňoval volně se nadechnout. Ale najednou jsem mohl znovu dýchat. Byl tady a já cítil, že je to to, co potřebuji. Nevím, čím to bylo...vyčerpáním? Magií toho momentu? Svalím se ale vedle něj, víc ho zabalím do deky a padnu do dalšího kola spánku.