Rodina jako žádná jiná

1. 8. srpen 1997

Mňam. Domácí skřítkové uvařili skutečně dobře, pomyslel si Harry, když ze svých prstů olíznul poslední stopy soli. Jeho otec by ho za to přinejmenším zpražil pohledem. Jeho bratr by se zašklebil a nebo by spíš řekl něco jedovatého o nebelvírských způsobech.

Ale oba, Snape i Draco, už dojedli a odešli od stolu. Kdyby Harry pozorněji poslouchal, dokázal by občas zachytit zvuk krájení přicházející ze Snapeovy soukromé laboratoře a jemné šustění hábitu, když se Snape pohyboval od jednoho pracovního stolu ke druhému.

Neslyšel dost dobře na to, aby rozeznal, co Draco dělá v pokoji, ale Harrymu došlo, že asi píše dopis Rhiannon. Konec konců jí psal každý den. Dlouhé dopisy, hory a hory pergamenů přeplněných Dracovým úhledným rukopisem. Dokonce ty dopisy psal vlastní rukou, místo aby je diktoval samozapisovacímu brku, který si zvykl používat na svoje eseje. Ale Harry si nemyslel, že to bylo kvůli tomu, že by Draco upřednostňoval osobní přístup. Spíš jen nechtěl, aby Harry slyšel obsah jeho dopisů. Určitě byly milostné a Harry je nemusel číst ani slyšet, aby to pochopil. Poznal to z Dracova výrazu, když svinul pergamen.

Je v tom až po uši. Opravdu se to jinak nedá popsat.

Kdyby si Draco všiml Harryho pohledu, nasadil by odměřený výraz, jako by byl v rozpacích, protože ho přistihli, když se tváří zamilovaně. Ale rezervovaný výraz nikdy nezabral. Radost, stále tančící v Dracových očích, ho pokaždé prozradila.

Harry stále pochyboval, stále si myslel, že se Draco jen chce vzpamatovat ze Pansyiny zrady, ale teď viděl, že nemá smysl něco takového říkat. Jediné, čeho by tím dosáhl, by bylo, že by si znepřátelil Draca. Harry si v duchu přikývl, už se rozhodnul. Byl rád, že má bratra. Vlastně se mu to strašně líbilo a neměl v úmyslu udělat nic, co by Draca vyštvalo.

Ani jedno špatné slovo o Rhiannon, slíbil si v duchu Harry. Ani slovíčko.

Harry hleděl do prázdného talíře a uvažoval, jestli nemá skřítky požádat o další hranolky. To byla jedna z nejlepších věcí na návratu do Bradavic – nemít kuchařské povinnosti. Ne, že by to Harrymu tak moc vadilo; po všech těch letech strávených u Dursleyových na to byl zvyklý, ale bylo příjemné vědět, že když zrovna teď bude chtít jídlo, jediné, co musí udělat, je hodit trochu Letaxu do krbu a oznámit svůj požadavek. To se samozřejmě změní, až začne škola. Harry se přestěhuje zpět do Nebelvíru a kromě pár příležitostí, kdy se bude moct najíst tady dole, bude jíst ve Velké síni se všemi ostatními.

No, když se nepropašuje do kuchyně zobnout si to či ono.

Po chvíli se Harry rozhodl, že není dostatečně hladový na další porci hranolek. Ve skutečnosti by měl sám napsat nějaké dopisy. Od schůzky Řádu už uběhl skoro týden a kromě účasti na Percyho vzpomínkovém obřadu nevystrčil Harry nos z hradu. Uvažoval, jak je na tom Ron.

Vytáhl ze zásuvky nějaký pergamen a pokusil se vymyslet, co napsat. Problém byl v tom, že nedokázal vymyslet vůbec nic. Protože Ron věděl, že Harry neměl Percyho příliš v lásce, projevy soustrasti by vyzněly velmi falešně, ať by to Harry myslel jakkoliv upřímně. A nebo hůř, kdyby Harry napsal jen běžný dopis a ignoroval ty strašné události na Ministerstvu... to by bylo hrozně chladné, ne?

Možná by měl místo toho napsat Hermioně. Ano, to bude lehčí. Natolik, že Harry opravdu neztrácel čas a hned začal.

Milá Hermiono,

Jak se máš? Doufám, že tě Draco nerozčiluje neustálým přívalem dopisů pro Rhiannon. Když jsi souhlasila, že jeho dopisy budou chodit přes tebe, nejspíš jsi nečekala, že bude psát každý den. Ale jak tě znám, řekl bych, že nejsi příliš naštvaná.