Rodina jako žádná jiná

17. Poprask v lektvarech

„Kde je Hermiona?" zeptal se Harry spolužáků ve společenské místnosti.

„Před čtvrt hodinou odešla nahoru do naší ložnice," odpověděla Levandule z křesla v koutě. Když se na ni Harry podíval, zpozoroval, že z něj nespouští oči.

„Říkal jsem ti, že se nesmíš hýbat," napomenul ji Dean, který držel v ruce uhel na kreslení. „Chceš, aby tohle vypadalo jako ty, nebo jako velká rozmazaná skvrna?"

„Zrovna teď chci mluvit s Harrym," odsekla, vyskočila a přivlnila se k němu. Harry si nebyl jistý proč, ale najednou dostal chuť se od ní rychle odtáhnout. Možná, že zapomněl něco, co by to vysvětlovalo. Nebo se mu prostě nelíbil výraz jejích očí, o kterém nevěděl, co znamená.

„Ahoj Levandule," řekl chabě.„Je pravda, že jsi zapomněl celý rok?"„Jo, to je pravda."

„Aúúúúúúúúúúúú," protáhla ten zvuk na dobrých deset vteřin.

„Jo, celkem drsný," souhlasil Harry. Netušil, co ještě dodat, pokud nechtěl začít vykládat Levanduli věci, které by měl prozradit jen Ronovi s Hermionou. Do třiceti minut by je roznesla po Nebelvírské věži, a pak by se vydala ujistit, že se všechno dozvěděl i zbytek Bradavic.

Vztáhla ruku a pohladila ho po líci, její prsty se pleti dotýkaly jen lehoučce. Lechtalo to. „Bolí tě z brýlí hlava? Po té příšerné ráně, cos dostal..."

„Ne -," chtěl použít celé krycí vysvětlení, s nímž souhlasil - jak se jeho oči pomalu uzdravovaly a jak mu před zraněním nedošlo, že už brýle vůbec nepotřebuje. Jenže Levandule ho nenechala říct víc než jedno jediné slůvko, než sama pokračovala v hovoru - hláskem převelice něžným.

„Moc ti to bez nich sluší, Harry." Její oči se rozšířily a rozzářily se, i když jen tlumeně. „Vždycky ti to moc slušelo, samozřejmě, ale -" Přitiskla si na rty tři prsty, jimiž ho hladila, a vypadala, jakoby bojovala s touhou se usmát. Bojovala a prohrávala.

„Ehm... díky Levandule." Harry si odkašlal a najednou si uvědomil, že to nejsou jen oči, kam se jí dívá. Byl sám sebou trochu podrážděný. U každé dívky, na niž narazil, dělal totéž. Zaznamenával, kterak byla dotyčná nahoře zaoblená... ale to vlastně nebyla jeho chyba, že si toho všímal! Další rok dospívání prostě a jednoduše změnil dívky jinak než chlapce.

Úplně jinak.

„Tak zelené," povzdechla si. „Myslím, že jsem v životě neviděla tak nádherný odstín zelené. Je prostě úžasný. Musím se pokusit sehnat si šaty stejné barvy. Na Vánoční ples."

Dean vydal tichý dávivý zvuk a začal si balit umělecké náčiní.

„No... jo. To udělej. Tedy jestli máš ráda zelenou. No, už je pozdě, tak -"

Levandule pevně stiskla rty - ale jen na malou chvilku. Pak položila ruku na jeho paži a prsty mu omotala rukáv. „To bylo naprosto příšerné, Harry, pozorovat, jaks byl odhozený rovnou do cesty potlouku. Úplně se mi zastavilo srdce."

Počkat. Počkat. Odhozený do cesty potlouku? „Kdo mě odhodil?"

Levandule se nějak dokázala přiblížit k Harrymu, aniž by si toho byl všiml. Teď byla tak blízko, že kdyby se trošku naklonil dopředu, jejich hábity by se dotýkaly.

„No kdo asi?" Levandula pohodila hlavou až se jí vlnité vlasy přelily přes rameno. „Draco Snape. Mluvil týdny o tom, jak se chystá jednou a provždy dokázat, který z vás dvou je lepší chytač. Ale netušila jsem, že se to chystá dokázat tím, že tě vyřadí ze hry."