Rodina jako žádná jiná

24. Jak bylo dohodnuto

Harry se zastavil na chodbě před Snapeovým bytem, křečovitě svíral hůlku a snažil se namluvit si, že není nervózní, i když zcela nepopiratelně byl. Následně si řekl, že každá rozumná bytost musí cítit nervozitu, nachází-li se sama v hlubinách sklepení. Snape by mu nejspíše nic neudělal, narozdíl od takového Zabiniho či Notta... ale Nott je vlastně v Azkabanu, připomněl si Harry.

Zjevily se před ním dveře, a než Harry stihl pozvednout ruku a zaklepat, zhouply se v závěsech.

„Harry," oslovil ho Snape, jehož tvář vypadala o něco vrásčitěji, než se jevila dopoledne. Asi to mělo na svědomí mihotavé osvětlení sklepních prostor hradu. „Pojď dál."

Tak to přesně nechtěl. „Děkuji, jen si vezmu ten plášť."

Snape se k němu lehce naklonil, ale ne natolik, aby se Harry cítil utiskován. „Přestal jsi chodit na etiku. Myslel jsem, že jsme měli dohodu. Můžeš skončit s lektvary, ale z mých ostatních hodin uvolněn nejsi."

Pravda. Uvolněn nebyl. Ale chodit na ně nehodlal. A také se mu nechtělo vyžvanit vše, co má za lubem. „Nemůžu tam chodit."

„A tvé důvody jsou...?"

„Prostě nemůžu." Přešlápl. „Podívejte, pane, musím už jít na famfrpál, nebo přijdu pozdě. A vy jste mi slíbil vrátit mi můj plášť. Ukončeme to."

Stejně jako ráno vypadal Snape na vážkách. Zjevně chtěl pokračovat v hovoru a přinejmenším z Harryho vymámit důvod, proč přestal docházet na etiku. Jenže tváří v tvář Harryho jankovitosti to vzdal. A také je nutno Snapeovi přiznat k dobru, že on své slovo vždy dodržel.

„Ano, jistě." Krátce zaváhal, pak švihl hůlkou. „Accio plášť Harryho otce."

Jemná látka se přivlnila vzduchem a složila se Snapeovi přes ruku. Harry po ní bez prodlení hrábl a rychle si plášť vzal, jakmile mu ho Snape nabídl. Vteřinku pouvažoval, jestli nemá pronést nějakou štiplavou poznámku typu: Takže přiznáváte, že nejste mým otcem... ale pak ho napadlo, že Snape možná ta slova použil schválně jako jistý vědomý ústupek vůči Harrymu. Usoudil, že toto téma by bylo lepší nechat u ledu, a prostě se otočil k odchodu.

Snapeův tichý hlas ho zastavil v rozletu. „Harry."

Neotočil se zcela, pouze se ohlédl přes rameno. „Ano?"

„Je mi líto, že jsem nebyl doma, když jsi za mnou přišel."

„Draco je slepičí prdelka."

„Stará se o tebe."

...Tak jako já. Nevyřčená věta mezi nimi zůstala němě viset. Možná ji Snape nevyslovil kvůli Harryho připomínce, že kdyby ho doopravdy miloval, tak by to neříkal. Řídil se snad Snape Harryho přáními, obdobně jako mu ustoupil v otázce hodin lektvarů?

„Jo," odtušil Harry. „No, jak jsem říkal, teď musím na trénink."

„Dobře se bav."

V tónu Snapeova hlasu nebyly žádné emoce, ale Harry se stejně naježil. Jak to k čertu myslel? Dozvěděl se snad, že se Harry před pár dny nedokázal přimět vzlétnout do výšky? Vysmíval se mu, jak to míval ve zvyku? Pásl se na bledosti Harryho tváře, když se onehdy dopoledne potkali na vstupním schodišti, cítil skryté potěšení z třesu jeho rukou...?

Harryho myšlenky se skřípotem přibrzdily, když mu došlo, jak nerozumným směrem se rozjely. Snape mu jenom popřál, aby se dobře bavil, neurážel ho. A Harry už zase jeho slova vážil na vahách zatížených pěti lety pokřivených vztahů, nedokázal je brát tak, jak byla míněna.