Rodina jako žádná jiná

12. Milý Draco 1/3

Milý Draco

Harrymu vyschlo v ústech. Trvalo minutu, možná dvě, než byl schopen promluvit. Sirius si toho nevšiml, stále potřásal hlavou a mluvil dál o Percym.

Konečně se Harry přinutil protlačit sevřeným hrdlem pár slov. Koho zajímá, že to nebylo souvisle? Jeho rozhodně ne. Ne za těchto okolností. „Oh... uhm, jo - pomsta je špatná. Vážně špatná. I Severus to říká."

To Siriuse zaujalo: „Tohle říká zrovna on? Ze všech pokryteckých -"

Harry se naježil. „Byl bys radši, kdyby mně učil, že pomsta je dobrá?"

Sirius vydal temný zvuk, jen tón nebo dva vzdálený vrčení. „Dobrá, dobrá, dobrá. Dokážu si představit, že dělá, co nejlíp umí. Jen bych byl radši, kdybys měl domov u někoho laskavého a citlivého, Harry. Jako je Remus -"

Harry se skoro udusil. Před deseti minutami by souhlasil, ale teď? S tím, co ví o Percyho smrti? Tedy - ne, že by se o tom chtěl zmiňovat.

„Snape je laskavý a citlivý."

Sirius si odfrkl.

„Je," trval na svém Harry. „Jen musíš vědět, jak v něm číst. Třeba... no, když jsem byl oslepený, tak přiznal, že to není tak, že by mně nenávidel -"

„Úžasné."

„A jak, Siriusi. Protože tím mínil, že se o mne začal doopravdy starat."

„A samozřejmě, jakožto Snape to nemohl říct přímo."

„Od té doby už to několikrát řekl." Mírný úsměv nadzdvihl Harryho koutky. „A já na tom nebyl líp, Siriusi. Ani jsem nedokázal říci ‚syn'. Nazýval jsem se jeho osvojencem."

Sirius se k němu naklonil, roztaženými prsty se opřel o zrcadlo. „ Harry. Přeju si, abych tu pro tebe býval byl. Přeji si, abych si tě býval vzal k sobě, když tví rodiče zemřeli, nebo nejpozději po té, co jsem uprchl z Azkabanu..."

Oh. Tehdy to Harry pochopil. To, co mu mělo být zřejmé dřív. Sirius neměl Snapea rád, samozřejmě. Ale také žárlil na jeho pozici v Harryho životě.

Sirius se cítil... vyšachovaný, v tom to bylo.

Byl mrtvý a neměl možnost být na Snapeově místě, ale teď se dle Harryho názoru ukázalo, že smrt člověku nebere lidské cítění. A ačkoli nevěřil Siriusovým představám o osudu a předurčenosti, rozhodl se, že v tuto chvíli jich neuškodí využít.

„To prostě nebylo možné," řekl. Natáhl ruku a dotkl se chladného povrchu zrcadla. „Víc než jedny Vánoce spolu... v tom byl osud proti nám."

Svižné zaťukání na dveře přerušilo jejich konverzaci. Harry se podíval na hodinky, aby viděl, že jeho otec je jako obvykle dochvilný. Protože Harry samozřejmě nemůže těch pár kroků dolů chodbou ujít sám. Ne, kdepak. Musí být eskortován i mezi svým vlastním domovem a místnůstkou, kam umístili Zrcadlo všech duší.

„Siriusi," pronesl Snape vyrovnaným tónem, vcházeje dovnitř.

„Severusi."

Snape se otočil ke svému synovi: „Připraven odejít?"

„Jo," usoudil Harry. Sirius vypadal trochu zklamaný, ale s tím mu Harry pomoci nemohl. Nemohl zůstat déle a povídat si, ne když mu v očích hořela představa Remuse sesílajícího Avada Kedavru. Udělal, co mohl, aby ji zahnal a rozloučil se Siriusem. „Brzy se vrátím."

Sirius přikývl; za odcházejícími Harrym a Snapem se díval téměř hladově.

---------------------------------------------------