Rodina jako žádná jiná

41. Mezikolejní vztahy

Harry se protáhl, zívl si a znovu se protáhl. Jen pomalu si začínal uvědomovat své okolí. Na přikrývce a vlastně celém povlečení se mu něco nezdálo. Ne, že by přikrývka škrábala, nebo byla těžší, nemohl přesně určit, čím to je. Prostě byla nějak jiná.

Jakmile si tuhle skutečnost plně uvědomil, prudce se posadil, hmátl po hůlce a pohledem propátrával okolí, aby odhalil jakýkoli náznak nebezpečí.

Kamenné stěny vypadaly zvláštně, jako by se je někdo pokoušel roztavit. Lesknoucí se mosazné svícny u stropu. Dvoje dřevěné dveře zasazené v obloucích futer. Jedna postel ve zmijozelských barvách. Jeho postel s karmínovými a zlatými závěsy...

Ach. Konečně si vzpomněl a okamžitě pocítil zároveň úlevu a znechucení, že tak zpanikařil. Ještě, že v pokoji nikdo nebyl, kdo by viděl, jak se hloupě a zbytečně vylekal. Jasně, nebyl prostě zvyklý probouzet se ve Snapeově bytě, i když tento pokoj už několikrát viděl.

Tenhle pokoj... Harry polkl a zauvažoval, proč je pro něj tak těžké, myslet na něj jako na svůj pokoj. Měl by si zvyknout nazývat ho svým pokojem. Možná by to tu měl dokonce považovat za svůj domov.

Z nějakého důvodu jeho mozek před tímhle označením stále uhýbal. Nedokázal tak uvažovat dokonce ani o chatě v Devonu a tam přece ztrávil mnohem více času než tady.

Náhle ho z myšlenek vytrhlo rychlé zaklepání na dveře. „Harry? Už se chystáš na první hodinu?"

No jasně, je přece školní den. „Jo!" zavolal v odpověď a rychle zakouzlil Tempus. Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že má pořád ještě spoustu času, aby se oblékl a došel si do Velké haly na snídani. Ovšem Snape zjevně nepovažoval za dobrý nápad trochu si přispat a pak muset spěchat, aby nepřišel do hodiny pozdě. „Za chvilku jsem hotov, profesore," dodal a hned dostal chuť se pořádně nakopnout za to oslovení.

Ale to byla zas Snapeova chyba, když mu připomněl vyučování. Nejdřív chtěl zavolat, že chtěl říct „Severusi", ale pak mu došlo, že by to znělo hloupě.

Stejně jako by bylo hloupé se ptát, jestli se může osprchovat. Netušil, co ho ponouká, aby se na takové věci vůbec ptal. Věděl jistě, že je tu vítán a že se tu má chovat jako doma, tak jako v Devonu.

Harry se tu však necítil ani trochu jako v Devonu.

Harry se málem přerazil o vlastní nohy, když zaregistroval, že jídelní stůl je prostřen k jídlu.

„Pomerančový džus?" nabízel Snape a pozvedl karafu.

„Eh, jo." Snape ještě nebyl oblečený v hábitu, všiml si Harry a rozhodl se, že svůj hábit ještě odloží. Jinak by bylo hned poznat, že chtěl jít na snídani nahoru. Což by asi nebyl nejlepší začátek vzhledem k tomu, že se rozhodl chovat jako Snapeův syn.

Ačkoli, kdyby měl být Harry upřímný, musel by uznat, že se jako jeho syn většinu času necítí. Možná to bylo jen tím, že si nebyl jistý, jaké to je. Což pro něj asi nebylo nic nového. Ten Harry, který napsal ten dopis z loňských vánoc, který dal Snapeovi svůj klíč od trezoru, musel určitě procházet těmi samými pochybnostmi.

Když přehazoval hábit přes opěradlo židle, netrefil se a hábit sjel na zem, přičemž jeho prefektský odznak hlasitě cinkl, jak narazil na kamennou podlahu. Harry sebou prudce škubl, rychle se sehnul, hábit zdvihl, rychle odznak zkontroloval pohledem a pro jistotu ho ještě palcem trochu přeleštil. Naštěstí se nenaštípl ani neodřel.

„Promiňte, pane," omluvil se, pověsil hábit na opěradlo židle a konečně si sedl.

„Nedovedu si představit, proč," zamumlal Snape a nabral si jídlo z velkého talíře uprostřed stolu, než ho posunul k Harrymu. „Byl bych ovšem zcela jistě znepokojen, kdyby ses neobtěžoval to po sobě zvednout."