Rodina jako žádná jiná

43. Skřítčí zmatky

"Stále žádné novinky o Remusovi?"

Snape zavrtěl hlavou.

"Jo, já vím. Ptát se dvanáctkrát za den k ničemu nevede. Musí tě už unavovat, jak tě sem dolů chodím otravovat."

"Právě naopak. Mám rád tvoji společnost."

Harry si téměř odfrkl. "Občas se divím, proč tomu tak je, vezmeš-li v úvahu, jak se k tobě pořád chovám."

"Zatímco já, samozřejmě, jsem byl vůči tobě vždy ztělesněním soucitu."

"No, to je pravda," zamumlal Harry, s velkou námahou se snažil zatajit úsměv. Neměl by považovat takový typ poznámky za roztomilý, nebo ano? Snape na něj býval hrozný, konec konců. Horší než hrozný. Přesto se teď ostré hrany takových vzpomínek zdály jaksi obroušené. "Ty sis nejspíš myslel, že si malou odplatu zasloužím."

"Jako pravý Zmijozel?" zeptal se Snape, jeho vlasy se pohupovaly, jak zakroutil hlavou. "Dokázal jsem pochopit, proč jsi byl tak rozčílený, i když sis nemohl pamatovat pořádně všechny záležitosti."

"Pořád si nemůžu vzpomenou. Začínám si myslet, že se mi můj šestý ročník nikdy nevrátí zpět. Na druhou stranu, možná to ani nechci. Nemohlo by to být tím, co myslíš?"

Snapeův celý postoj ztuhl, jeho rysy se uzavřely takovým způsobem, že bylo pozoruhodně snadné v něm číst, teď když ho Harry znal lépe. "Nemám na mysli adopci, Severusi! Myslím Luciuse Malfoye a jehly, jehly ve mně, jeho zabití na konci a jen Bůh ví, co ještě. Co když se prostě moje mysl nechce zabývat věcmi, jako jsou tyhle?"

"Je to možnost, řekl bych."

"Možnost," zopakoval Harry mrzutě. "Ale to by znamenalo, že se nikdy nenajde léčba na mou amnézii."

"Pokud to tvoje mysl opravdu tak odmítá, možná je to nejlepší."

"Myslel jsem, žes chtěl, abych si vzpomněl!"

"Chci hlavně to, co je pro tebe nejlepší," řekl Snape pevně. "Kdysi jsem si byl jistý, co přinese návrat tvých vzpomínek v plné síle. I když se tohle přesvědčení ukázalo jako nepodložené..." Zvedl ramena a mírně jimi pokrčil. "Musel jsem uznat, že nemám odpověď. Možná se jednoduše musíme přizpůsobit tomu, co nám do ruky rozdal osud."

Harry pozvedl obočí, odlehlo mu, že má šanci odklonit konverzaci pryč od sebe. "Determinismus, Severusi? Nestrávil jsi většinu přednášek Etiky očerňováním takové filozofie?"

Snape mu nabídl malý úsměv. "Dobře, řekl jsem 'možná'. Když už mluvíme o škole, můžeme začít s naší lekcí lektvarů?"

Harry překvapil sám sebe, že se ani nechtěl ušklíbnout, když přikývl.

---------------------------------------------------

"Nemáme žádnou esej v dohledné době, že ne?" ptal se Ron, když se svalil vedle Harryho v nebelvírské společenské místnosti.

"Jenom píšu dopis," zamumlal Harry a přiložil si brk k ústům, aby mohl žvýkat jeho konec.

Ron se trochu naklonil, blíže k pergamenu. "Aha. To je asi dobrý nápad, ale jo. Trochu těžký, hmm?"

Trochu těžký sotva vystihovalo obtíže, které měl Harry při psaní dopisu Dudleymu, ze všech lidí. Pověděl Snapovi, že na něm rovnou začne, jen aby ho odkládal a odkládal. A není divu! Jedna věc byla přijmout, že ho teď Snape má opravdu rád; měl dostatek důkazů, které ho o tom přesvědčily. Když došlo na myšlenku, že ho má skutečně rád Dudley, ocitl se Harry ve skutečné nevýhodě. Na jedné straně věřil tomu, co lidé říkali; přece by o něčem takovém nelhali. Na druhou stranu se celá věc zdála mlhavá a neskutečná.