Rodina jako žádná jiná

47 Mrhání časem

Draco byl ztělesněním něhy, když bral matku do náručí a pokládal ji na pohovku. Poklekl k ní a sklonil se nad její křehké tělo. Hlasem překypujícím bolestí a potřebou zašeptal: „Matko?"

Odpovědi se nedočkal, Narcisa spočívala na poduškách, ale již se nechvěla. Ležela klidně jako smrt. Co Harry viděl, snad ani nedýchala.

Draco se ještě naklonil, zvedl hůlku a s mumláním ji vedl podél celého matčina těla. Harry neslyšel, co říká. Z její šedivé kůže stoupaly pramínky barevného světla, zastřené odstíny hnědé, zelené a oranžové. Nyní Harry kouzlo rozpoznal, před pár týdny je procvičovali v BA. Šlo o vyšetření navržené přímo na bojiště. Poskytovalo základní informace o vnitřních zraněních. Ale výsledky měly zářit duhovými barvami. Tyto zašedlé odstíny neposkytovaly žádnou informaci, jen potvrdily přítomnost černé magie.

Draco křečovitě svíral hůlku a z hloubi hrdla mu vyšlo zasténání: „Musí na ošetřovnu –"

Snape švihl jediným prudkým pohybem hůlkou a z její špičky vyskočila stříbřitá laň, minula nehybnou Narcisu a zmizela za zdí oddělující jeho komnaty od chodby. Hned nato si klekl vedle Draca a popadl oběma rukama synovu hůlku a znehybnil ji. „Už žádná další magie, dokud nezjistíme další fakta o stavu tvé matky."

Draco jen nepatrně přikývl, jak upíral veškerou pozornost na matku. „Zavolal jsi madame Pomfreyovou?"

Snapeovi se zavlnily vlasy, jak zavrtěl hlavou. „Ředitele."

Draco trhl hlavou a oči mu stříbrně zazářily skoro jako Patron. „Není to léčitel!"

„Ne, ale musíme to s ním zkonzultovat," pronesl Snape s tichým důrazem na každém slově. „Musíme, Draco," zopakoval, když se hoch pokusil setřást jeho ruce. „Ředitel rozhodne, zda tvá matka bude léčena na hradě, nebo u svatého Munga."

„Nebo vůbec," vyštěkl Draco a rty se mu nenávistně stočily, když se opětovně pokusil uvolnit z otcova sevření. „Koneckonců je jen manželkou Smrtijeda!Přesně to si Harry myslí, ne? Proč by si hlava vašeho drahocenného Řádu myslela něco jiného?"

„Je to i tvůj Řád," přistoupil Harry o kousek blíž. Ale Dracův výraz jej zarazil.

„Ano," odpověděl Draco chladně. „A bude dál. Ale jestli všechny ty odklady způsobí, že matka zemře, budu navždy nenávidět tebe i tebe." Pohledem nejprve probodl Harryho a pak i Snapea.

Harry polkl, ale cokoliv mohl on nebo Severus říct, přerušilo zahučení krbu, který naplnily zelené plameny. Z něj čile vystoupil Albus Brumbál.

„Pane řediteli," začal Snape, ale dál se nedostal. Draco se Severusovi vytrhl a padl Brumbálovi k nohám. Pevně je objal a vykřikl: „Prosím, prosím, prosím, prosím, nenechte moji matku zemřít! Prosím, pane řediteli! Udělám cokoliv! Dám Řádu celý svůj trezor do posledního galeonu, budu vám líbat lem hábitu, až do své smrti budu oddaným otrokem Řádu –"

„Draco, Draco," Brumbál zvedl chvějícího se chlapce na nohy, a když Draco pokračoval v blábolení nesouvislých slibů, jemně mu položil prst na rty. Ten pohyb Draca naprosto uzemnil.

„Samozřejmě, že tvé matce pomůžeme," tišil jej Brumbál a prstem setřel slzy stékající po Dracových tvářích, „že ano, Severusi?"

„Nevíme téměř nic o okolnostech, které dovedly Narcisu k našemu prahu. Nejlepší bude přivolat Poppy, aby ji léčila tajně."

„Okamžitě jí dám vědět." Brumbál opět vkročil do krbu, kde ho obalil záblesk zeleného světla.

Draco si prsty svíral břicho, jako by se snažil nepozvracet.