Rodina jako žádná jiná

19. Zmijozel

Harry zavrávoral, když jej letax vyplivl ven, ale zvládl se nerozplácnout přímo do Snapeova obýváku. I když se ukázalo, že by moc nezáleželo na tom, kdyby upadl, mistr lektvarů nebyl nikde v dohledu.

To zanechalo Harryho ve zmatku. Cítil se dostatečně nesvůj už z toho, že sem takhle vpadl. Něco jiného by bylo ještě Snapea probudit. Ačkoli... nebylo zase tak pozdě. Jak moc je pravděpodobné, že Snape už spí? Třeba byl za jedněmi ze dvou dveří, které Harry viděl. Nebo dole po chodbě, která vedla... no, někam. Harry si nebyl jistý kam.

I když, proč hluk letaxu Snapea nepřivolal? Ochrany by tu měly být určitě dostatečně dobré na to, aby Snapea upozornily, že někdo vstoupil do jeho komnat. Nebo třeba ne, jestli ten, kdo vstoupil byl Harry, který tady žil, pokud tedy ty povídačky byly pravdivé.

Což by samozřejmě být mohly. Nebyl jiný způsob, jak vysvětlit Snapeovo nedávné jednání.

Ačkoli samotné uvěření ještě nedělalo situaci reálnou. Ne pro Harryho.

No, váhal už dost dlouho. "Profesore?" zavolal Harry nejprve váhavě a pak mnohem silnějším hlasem.

Nic.

Harry vešel do pokoje, kde před tím odpočíval a krátce se rozhlédl, ale Snape tam ani v malé vedlejší koupelně nebyl samozřejmě. Takže zbývaly další dveře z obývacího pokoje.

Harry zaklepal, ale bez odezvy.

Velmi pomalu, s hůlkou připravenou pro jistotu, že by klika byla zakletá, Harry otevřel dveře. Nebyl si jistý, co by mohl najít za nimi. Zaručeně nechtěl vidět Snapeovu ložnici. Taky mu bylo jasné, že pokud by byl profesor zde, už by na jeho volání odpověděl. Určitě už měl dost času hodit župan přes svůj noční úbor, pokud by to bylo důvodem jeho zpoždění.

A jestliže tu Snape nebyl, znamenalo to, že se Harry musí rozhodnout, co bude dělat. Měl by počkat na mistra lektvarů nebo se vrátit do Nebelvíru?

Nebylo příliš těžké se rozhodnout. Žil tady po větší část roku a i přes to mu to místo připadalo naprosto neznámé. Určitě nebude nic špatného na tom, trochu se tu porozhlédnout, když dostal šanci. Teď se mu alespoň Snape nebude pořád tyčit za zády.

Druhé dveře obýváku vedly do laboratoře lektvarů. Jo, to je vážně šokující, pomyslel si Harry. Trochu se kolem prošel a přemýšlel, jestli tu někdy něco vařil během těch měsíců, kdy nemohl být na hodinách. Z toho pomyšlení jej zamrazilo a rychle vycouval ven.

Na konci chodby, která vedla z obývacího pokoje, byly dvoje dveře. Oboje byly chráněné a Harry nepochyboval o tom, co to znamenalo. Zemřel by zdlouhavou, bolestivou smrtí, kdyby se pokusil některé z nich otevřít. Nakonec to bylo jen dobře, protože jedny z nich musely vést do Snapeovy ložnice.

Krom toho, nechtěl slídit někde, kde evidentně nebyl vítaný. Snape by to rozhodně nikdy nepřiznal, ale Harry se skutečně něco naučil z toho incidentu s myslánkou.

Vrátil se zpět do obývacího pokoje, prohlížel si nábytek a zkoušel zjistit, jestli tu není něco, co by mu připadalo alespoň vzdáleně povědomé.

Skříň na nápoje stála v rohu pokoje. Harry letmo pohlédl dovnitř, ale nezkoušel otevřít prosklená dvířka. Ha. O polovině zdejších věcí dokonce ani neslyšel. Tři láhve na dně regálu byly tak šíleně vysoké, že police nad nimi byla odříznuta. Se zvědavostí se Harry naklonil níže a pohlédl na štítky.

Huh. Galliano, ať to bylo cokoli. Dobře, Snape to musí mít rád, a to strašně moc.

Buď to, anebo to tak nenáviděl a někdo mu nepřestával dávat další lahve.