Rodina jako žádná jiná

4. Sirius

„Harry."

Jen jedno slovo, to bylo vše, co Sirius řekl. Harryho úsměv se rozšířil. Nacpal svoji hůlku do kapsy, takže mohl na zrcadlo položit i druhou ruku. Dál už při pokusu obejmout muže před sebou zajít nemohl.

Sirius sledoval každý jeho pohyb. Jeho lehce vrásčitý obličej – zestárl předčasně kvůli tvrdým rokům v Azkabanu – se roztáhl do úsměvu, který se zdál neskutečně široký. Jak mohl jediný výraz obsahovat takové množství štěstí?

„Chyběl jsi mi," řekl Harry, skláněl čelo ke sklu a dýchal slabě tak, aby nezamlžil zrcadlo. Nechtěl zmeškat jediný záblesk Siriuse. „Jak... Jak se máš?"

Ještě před tím, než se ho zeptal, znal Harry alespoň část odpovědi. Siriusovy vlasy teď byly krátké; měl tendenci nechat si je narůst dlouhé, když byl v depresi. Ačkoliv... můžou vlasy ještě růst v posmrtném životě? Harry o tom pochyboval. Ale když Sirius propadl Závojem, měl vlasy dlouhé, takže když teď byly krátké, mohlo to znamenat... dobře, že nebyl jako mrtvý nešťastný, předpokládal Harry. Možná jeho nynější vzhled byl jako... odraz jeho vnitřního stavu, nebo stav jeho duše.

„Jsem mrtvý, Harry," zašeptal Sirius velmi tiše, jako by si myslel, že to možná Harry neví. „Propadl jsem Závojem."

„Já... viděl jsem." Harry se musel zaklonit zpět; dýchal tak rychle a tak usilovně zkoušel zadržet slzy, že se mu nakonec podařilo zamlžit zrcadlo. „Promiň, Siriusi! Vážně, opravdu je mi to líto! Nikdy jsem nechtěl, abys umřel!"

Zatraceně, brečel, navzdory svému obrovskému úsilí to potlačit, a Sirius se nakláněl dopředu, až to vypadalo, že svoje čelo přitiskl na sklo, a jeho šedé oči byly plné lásky a zájmu, a... a... Harry to mohl stěží snést.

„Vím, že jsi to nechtěl," řekl Sirius. „Utři si oči, Harry. To je v pořádku."

V tomhle případě to bylo horší než otřepaná fráze. „Jak to může být v pořádku? Jsi mrtvý! A je to moje vina!"

„Harry Jamesi Pottere," řekl Sirius vážně, „nechci tě znovu slyšet říkat takovou věc. Víckrát ne. Myslím to vážně. Není to tvoje vina."

„Jo, jo, já vím," otíral si Harry oči. Přál si mít kapesník, protože jeho nos byl už ucpaný. „Bellatrix je ta, která vystřelila kouzlo, co ti podrazilo nohy. Ale ty bys tam vůbec nebyl, kdyby nebylo mě!"

Bože, teď popotahoval jako malý kluk. A co na tom bylo nejhorší, nemohl to zastavit. Cítil se, jako by měl zvracet, když to bude zkoušet tak usilovně. „Je mi to líto!"

„Nemluvil s tebou o něčem z toho Albus?"

Jo, jistě, mluvil. Harry se stěží chystal opakovat ten rozhovor. Co měl říct? Že mu Brumbál říkal, že si Sirius za svou smrt mohl sám, protože špatně zacházel s Kráturou?

„Jo, trochu," řekl Harry mrzutě. Už tenkrát se mu to vysvětlení nelíbilo, a teď se mu zamlouvalo ještě méně.

„Pak bys měl znát pravdu,"řekl Sirius jemně.

Harry divoce zatřásl hlavou. Nehodlal to pochopit. Ne od Brumbála, a ne od Siriuse. Nebyla to Siriusova chyba, prostě nebyla.

„Podívej se na mě, Harry."

Harry se kousnul do rtu a udělal, co Sirius chtěl.

„Byl to můj čas, Harry," vysvětlil Sirius, jeho prsty se neposedně pohybovaly po povrchu zrcadla. „Albus ti to neřekl?"

Harry ztěžka polknul. „Hm... ne. To není... ehm, přesně takhle to nepoložil."

Sirius uchechtl. „To mě překvapuje, protože Albus vždycky vypadal velmi moudře, ale předpokládám, že být mrtvý jednomu dává perfektní nadhled."