Rodina jako žádná jiná

50. Víc magie Blacků - „Konec"

„Tady, matko," pobídl Draco Narcisu tiše. Ležela na boku a naříkala jako ukňourané koťátko. „Přinesl jsem ti džus. Z granátových jablek, tvůj oblíbený. Nechceš se napít, aspoň trošku? Pomůžu ti..."

Ke konci už mluvil vyloženě vemlouvavě.

Narcisa ale nereagovala. Draco si povzdechl, po desáté během hodiny odložil pohár stranou a začal pročítat instrukce madame Pomfreyové. Znovu.

„Jsem si jistý, že už je musíš umět nazpaměť –"

„Odpusť, že nehodlám riskovat život vlastní matky," zamumlal Draco zamračeně a přejížděl prstem po pergamenu, jako by se pokoušel vypíchnout klíčovou instrukci. „Mohla umřít, Harry. Umřít! A je to má matka, matka –"

Najednou trhl hlavou k Harrymu s tváří sklíčenou žalem. Žalem děsivým, duši drtícím. Obvykle perfektní vlasy měl necharakteristicky rozcuchané, jako by je prohraboval rukou, a hábit rozhodně postrádal vzezření jako ze škatulky. V místech, kde látku hábitu rukama žmoulal, byla silně zmačkaná.

Harryho bratrův vzhled zaskočil. Rychle k němu došel a položil mu ruku na předloktí. „Netvař se, jako by neexistovala naděje a ona už –" Odkašlal si a začal znovu. „Je tady s tebou. Živá. A tak ji udržíme."

Draco chvíli jen zíral, pak cukl hlavou stranou a místo toho upřel pohled na zeď. „Nechápu... nechápu, jak to můžeš říct. Zrovna mně!"

„Protože je to pravda," naléhal Harry s co největším přesvědčením. „Uděláme, co bude v našich silách, dokud nezjistíme, jak zvrátit to pustošivé prokletí, a –"

Draco najednou propukl v pláč. Vycházely z něj tak silné, hlasité vzlyky, až otřásaly celým jeho tělem. Harry pár vteřin nevěděl, co dělat. Nepamatoval se, že by někdy někoho viděl takto plakat. Rozhodně ne Draca. Ale pak se pláč ještě prohloubil a přešel do nářku a Harry nepřestal uvažovat, jak by měl zareagovat.

„Ne, Draco, ne!" vykřikl a vyrazil k bratrovi. Vytáhl jej ze židle do silného, prudkého objetí a dál k němu promlouvat. „Pomůžeme jí, všichni jí pomůžeme! Bude to všechno zase v pořádku!"

Draco přestal naříkat, ale nepřestal se třást. Upadl do Harryho objetí, nechal se držet a po tvářích mu stékaly potoky slz. Pak se ozval nový zvuk, jako by se někdo znovu a znovu pokoušel polknout. Trvalo to nekonečně dlouho, než Draco dokázal znovu promluvit. Ale jeho slova vůbec nedávala smysl.

„Ne... nevím... jak vůbec dokážeš vystát pohled na mě!"

Neměl hábit až tak zmačkaný. Vlastně Harrymu jeho nářky vůbec nedávaly smysl. „No... tedy... co tím, sakra, myslíš?"

Draco se z objetí trochu odtáhl. Vypadal strašně. I když se jeho tvář nedala příliš zhodnotit, protože odhodlaně zíral do kamenné podlahy a ne na Harryho. Něco na jeho postoji však... už tolik netruchlil. Namísto toho vypadal, hluboce, přehluboce zahanben. Harry nechápal proč.

Ale pak po dlouhé chvíli mlčení Draco začal mluvit hlasem tak tichým, že se Harry musel naklonit, aby ho trochu slyšel. „Nevěděl jsem, Harry. Rozhodně to není omluva, ale musíš mi věřit, že jsem nevěděl. Když jsem... když jsem měl ve zvyku dělat si z tebe srandu, že je tvoje matka m-m-mrtvá, nevěděl jsem... Je to strašlivé, něco takového říkat. Strašlivé. Strašlivé, strašlivé, strašlivé –"

Aha. Harry se na chvíli odmlčel, aby popřemýšlel. „Jo, to bylo. Ale ty jsi ještě smrt nezažil, Draco, takže jsi samozřejmě nevěděl. Tomu rozumím. Netušil jsi, jak strašlivý jsi byl. Takže..." Harry nechtěl skutečně říct, že je to v pořádku, protože takové komentáře nebyly v pořádku. Pravděpodobně by ani neměl poukazovat na to, že jeho posměšky na mrtvou matku nebyly tím nejhorším, co Draco udělal. „Zdá se to tak strašně dávno."