Rodina jako žádná jiná

21. Pravda

Severus Snape není můj otec.

Draco Malfoy není můj bratr.

A já nejsem Zmijozel.

Harry foukal na kousek pergamenu, dokud nezaschl inkoust, a pak jej rychle složil a zasunul do kapsy nejteplejšího hábitu pověšeného v jeho skříni. Pak zaváhal. Hmm... nemohl si vzpomenout, že by kdy nosil zrovna tenhle hábit. Nemohl si ani vzpomenout, že by jej kupoval, což ho přivedlo na příšernou myšlenku. Koupil mu ho snad Snape?

Ta myšlenka ho hlodala na samé hranici vědomí a působila, že se cítil čím dál víc nesvůj.

No, alespoň na sobě ten hábit neměl školní odznak. Harry už byl docela unavený ze sundávání těch dvojitých odznaků, které Snape evidentně považoval za tak skvělý nápad. Jak, pro všechno na světě, ten muž Harryho přesvědčil, aby vyměnil nebelvírské odznaky na svém oblečení? Nejspíš mu vyhrožoval. Ale čím? S famrfpálem máš utrum, dokud mě neposlechneš, Pottere...

Ne, Snape by pravděpodobně přišel s něčím mnohem horším, než je tohle, usoudil Harry. Na druhou stranu, kolika famfrpálu se loni vůbec nahrál? Podle toho, co slyšel, to nebylo mnoho. No, brzo se to dozví. Malfoy mu to poví.

Ale nejprve se Harry musel ujistit, že flakónek, který dostal, opravdu obsahuje veritasérum. Raději by to vyzkoušel během oběda, kdy by bylo jednodušší získat trochu soukromí, ale měl volnou hodinu už před obědem a byl rozhodnutý nepromarnit celý den. Musel být připravený na setkání s Malfoyem.

Jelikož Harry nemohl riskovat, že na někoho narazí, až bude pod vlivem veritaséra, opustil ložnici brzo a pod paži si zasunul Kulový blesk. Jakmile vyklouzl z hradu, nasedl na koště. Měl v úmyslu vyletět vysoko nad jezero a kroužit tak dlouho, dokud někde mezi loukami nezahlédne příhodné místo. Ale měl po plánu, když si uvědomil, že jedna jeho část si téměř vybavuje onu famrfpálovou nehodu. V moment, kdy se odrazil od země, mu začaly drkotat zuby a nebylo to chladným listopadovým počasím.

Měl roztřesené a nejisté ruce a v kostech lebky se mu usadil nejistý pocit. Neměl doslova závrať. Jen pocit, jako by ji každou chvíli měl dostat.

Harry zaskřípal zuby a naklonil se dopředu, aby trochu zrychlil. Nenechá tuhle malou trému či cokoli to je, aby ho odradila od létání. Už dříve zažil špatné pády. Jasně, obvykle před nimi nedostal potloukem do hlavy, ale teď tu žádné potlouky nebyly. Na druhé straně, bylo by směšné nechat se tím úderem trápit. Vždyť si na něj ani nepamatoval!

I když, Harry se nehodlal zachovat jako naprostý pitomec. Létání vysoko nad jezerem dnes nepřicházelo v úvahu. Měl by zůstat nízko nad zemí, ne proto, že by se obával pádu, ale protože se bál, že se bude bát.

Během chvilky přistál, kde potřeboval, a kouzlem vysušil kousek vlhké trávy. Pak se svalil dolů a vylovil připravený pergamen spolu s lahvičkou lektvaru -- nebo možná vody-- kterou mu dal Malfoy.

Tři po ničem nechutnající kapky na jazyk. Harry je nechal rozpustit a pak, pro jistotu, ještě polkl. Cítil se... uf. Ne doopravdy jinak, ale zdálo se mu, jako by se přes něj převalil nepřirozený klid. Ani nebyl rozrušený, když sebral pergamen spolu s připomínkami toho zmatku, kterým se jeho život stal.

Teď už musel jen otevřít pusu a přečíst, co napsal. Jestli to všechno bude moct bez problémů nahlas přečíst, pak bude všechno jasné, že? Bude jasné, že ať už mu vyprávěli cokoli o tom, co během minulého roku napovídal, on to nemyslel doopravdy vážně.

Otevřel pusu a začal číst věty.

„Severus Snape -- můj otec. Draco Malfoy není můj bratr. A já -- jsem Zmijozel."