Rodina jako žádná jiná

15. Špatné plánování

O dvacet minut později Harry cítil, že se mu točí hlava. Bylo toho příliš mnoho najednou. Opravdu příliš mnoho. K čertu, potřeboval by alespoň měsíc, aby si zvyknul na myšlenku, že Snape zřejmě strávil Harryho šestý ročník adopcí studentů tady, támhle, zkrátka kde se dalo. To bylo na hranici uvěřitelnosti. Novinky o jeho magii byly daleko za ní.

Jak mu Snape vysvětlil, jeho magie se mu vrátila zpátky pošahaná. Ne, že by Snape použil přímo tohle slovo, ale očividně to tak myslel, protože podle něj Harry právě prožil měsíce, kdy byl schopen kouzlit pouze v hadím jazyce. Nejen to, když Harry použil hůlku, jeho kouzla byla navíc neobyčejně silná. Silná ve smyslu tvoje-Serpensortia-vyvolalo-baziliška. Takže Harry obvykle používal bezhůlkovou magii. Bezhůlkovou!

Ale nikdo, s výjimkou malého okruhu lidí, o tom neměl vědět, takže si zvykl jen předstírat, že používá hůlku, i když skutečnost byla jiná. Jeho „temné síly" byly také tajné, natolik, že Harry musel předstírat, že je slabý kouzelník, jehož magie se nikdy pořádně nevrátila.

Ale na ničem z toho teď už nezáleželo, protože když Harry zkusil zakouzlit v hadím jazyce -zatímco se díval na ten hrozný odznak, jelikož musel vidět hada - nic magického se nestalo. Bez ohledu na to, jestli použil hůlku nebo ne.

Jeho magie byla stejná jako předtím, zrovna jako by se ten rok, který Harry zapomněl, nikdy nestal.

„Mohla by to být jednoduše jen záležitost správného zaříkadla," zamumlal Snape k Brumbálovi po tom, co Harryho desáté kouzlo v hadím jazyce neudělalo absolutně nic.

„Ano, ano, jeho lexikon kouzel-"

Když se na to Harry zeptal, vysvětlili mu něco o tom, jak individualizovaná jeho kouzla musela být, protože magie v hadím jazyce odpovídala tomu, jak Harry o kouzlech přemýšlel, když se je poprvé učil, a ne nezbytně způsobu, jakým byla kouzla vyjádřena v latině.

„Pak tedy zkusím ten lexikon," řekl, cítil se vyčerpaný. „Ale upřímně, myslím, že mě potlouk jen vrátil zpátky do normálního života." Do toho, kde nejsem Snapeovým adoptivním synem... „Vůbec bych neměl mít takové síly-"

„Proroctví mluví jinak. Síly, které Pán zla nezná, Harry," řekl Brumbál a upřel na něj pohled přes okraje svých půlměsíčkových brýlí.

Harry se naježil. Ano, chtěl vyhrát válku, ale nebyl zbraní a nebyla jeho chyba, pokud už déle neměl tyhle temné síly-

„Jsou i jiné věci, které bychom měli prodiskutovat," řekl Snape klidným hlasem. Harry po něm hodil pohledem, zajímalo ho, o co jde. Nemyslel si, že Snape zaznamenal jeho podráždění, takže musel mít nějaký vlastní zmijozelský důvod, proč změnil téma takovým způsobem.

Z oněch „jiných věcí" se vyklubala směs izolovaných faktů, které se mu teď honily hlavou, některé z nich skoro metaly kozelce, jak křičely o pozornost. Harry se ani nemohl na žádnou z nich pořádně zaměřit, ne když na sebe hned upozornilo tolik jiných.

Jeho odznak vypadal, jak vypadal, protože byl žákem obou kolejí, Nebelvíru i Zmijozelu. Všichni učitelé nazývali Malfoye „Draco Snape". Profesor Snape měl dům někde na venkově a když tam jeli na prázdniny, Malfoy a Harry museli sdílet pokoj. Po měsíce také sdíleli pokoj ve Snapeových komnatách, ale navzdory tomu, Harry nebyl zabit ve spánku. Dokonce ani když byl bez své magie, což bylo po většinu předešlého roku.

Jediné, co z toho dávalo smysl, bylo, že Malfoy byl vyloučen. A že už bylo, sakra, na čase. Hanba, že se členové školní rady rozhodli, že ho nechají přijmout zpět.

„Myslím, že už je toho dost," řekl slabě Harry, když Snape začal vysvětlovat, že Nott je v Azkabanu za shození Pansy Parkinsonové ze sovince. „Nemůžu... nechci teď slyšet nic víc."

Vypadalo to, jako by Madam Pomfreyová čekala přesně na tohle. „Pryč s vámi," řekla a zavířila sukní, když se přehnala kolem. Harry si přál, aby se vrátila dřív. Tak by nemusel poslouchat o temných silách nebo o bezhůlkové magii. Snape zdůraznil, že madam Pomfreyová o ničem z toho nic neví. Věděla jen, že Harry měl jisté záchvaty divoké magie, zatímco se před rokem uzdravoval z útoku smrtijedů.

No, teď si Harry přál, aby nevěděl nic ani o těch temných silách. Už ten samotný výraz ho rozechvěl. Nebyl temný kouzelník a, ať už jeho odznak vypadal jakkoli, do Zmijozelu také nepatřil.

Dokonce ani napůl.

„Pryč s vámi, jsem řekla," prohlásila opět lékouzelnice svým ječivým hlasem. „Pan Potter potřebuje odpočinek!"

„Ano, to potřebuju," řekl Harry, zaplul do postele a přitáhl si přikrývku k bradě. „Cítím se, jako by po mně dupal troll."

To byla nadsázka. Připadalo mu spíš, jako by na něj doléhala těžká váha. Točila se mu hlava a kdyby zavřel oči na déle než deset sekund, pravděpodobně by omdlel. Matná světla v místnosti se mu vyostřovala a znovu rozplývala.

Když Harry zavřel oči, na rameno mu dopadla ruka. Otřásl se a řekl si, že je Brumbálova. To bylo lepší než alternativa, na kterou ani nebyl schopný pomyslet. Takže to raději ignoroval. Stejně jako Snapeův hlas - umh, příliš blízko - který mu řekl, že si více poví zítra.

Uslyšel kroky odcházející pryč a potom huhlání hlasů na chodbě. Ron a Hermiona ho chtěli vidět. Oh, bože. A Malfoy taky.

Ale nikdo nevešel a než mohl najít způsob jak říct, že chce, aby jeho přátelé seděli u něj, zavřené dveře odřízly ty hlasy pryč. Ale na tom už nezáleželo. O méně než pět sekund později tvrdě usnul.

---------------------------------------------------

Vzbudil se dvakrát za noc, se záblesky bolesti, které mu svíraly hlavu, a vypil malou lahvičku lektvaru, kterou mu madam Pomfreyová vtiskla do rukou.

Když bledé světlo svítání začalo pronikat skrz závěsy na oknech, Harryho oči se zatřepetaly a opět se otevřely. Dlouhou chvíli zíral na kamenný strop, s myslí úplně prázdnou. Dokonce si ani neuvědomoval, že je na ošetřovně. Potom trochu pohnul hlavou a zjistil, že ta neforemná věc, co cítí, není polštář.

Sáhnul nahoru a dotknul se obvazů omotaných kolem levé části své hlavy a vybavila se mu předchozí noc.

Snape. Brumbál. Ron a Hermiona. Ten léčitel... Lhotského cosi... Co kdyby byl schopen obnovit Harryho vzpomínky?

Harry tu myšlenku rychle setřásl. Nejdřív si chtěl vzpomenout na loňský rok, ale teď, když měl větší představu o tom, co zapomněl, myslel si, že bylo jen dobře, že se tak stalo. Vždyť jenom cvok by chtěl být adoptován někým jako Snape. A být bratr s Malfoyem? Prosím.

A pokud jde o „temné síly"... dobře, ty by mohly být užitečné, kdyby přišlo na boj s Voldemortem. Ale způsob, jakým je Snape a Brumbál popisovali? Harrymu se to nelíbilo. Byla to akorát další věc, která ho odlišovala od všech ostatních. Jako by nestačil hadí jazyk. Pomyšlení, že v něm kouzlil...

Tohle dokonce ani nebylo tajemstvím. Všichni věděli, že kouzlí v hadím jazyce! Zajímalo ho, kolik studentů se od něj ve třídě odtáhlo a kolik zašlo ještě dále a s křikem se rozuteklo po chodbě.

Proč někdy nemohl být normální? Proč nemohl být jednou ve svém životě pouze Harrym?

Dobře, teď zase byl. Nebo nebyl?

S náhlým znepokojením popadnul svou hůlku z nočního stolku a zkusil několik základních kouzel. Když fungovaly, jak měly, cítil se o hodně lépe. Jeho kouzla byla evidentně v pořádku. Hmm, přeměňování taky.

Obrana byla trochu problematičtější, protože jeho Patron nefungoval, ale Harry to připisoval faktu, že měl v tu chvíli problém se plně koncentrovat na šťastnou vzpomínku. A samozřejmě neexistoval způsob jak zkontrolovat, zda je stále schopný vařit lektvary, ne zde na ošetřovně.

Při pomyšlení na lektvary sebou Harry trochu trhnul, když se mu jasněji vybavila předešlá noc. Snape byl... no, prostě zvláštní. Ve skutečnosti se Snapeovi se vůbec nepodobal. Kde byl jeho temný sarkasmus? Kde byly jeho urážky, neustálé narážky na to, že Harry je zrovna jako jeho otec?

Unikl mu napůl hysterický smích, protože pokud se Snapea týkalo, on byl nyní Harryho otcem. Harry pravděpodobně musel drhnout kotlíky, při sebemenší zmínce o Jamesovi.

A ta slova, která Snape použil... péče, zájem... prostě nedávala žádný smysl. Vlastně, způsobila, že se Harry cítil nanic. Vždycky žárlil na Rona, že má opravdovou rodinu a jistě, snil jednou nebo dvakrát o tom, jaké by to mohlo být, kdyby měl rodiče, kteří by byli naživu, ale nevěděl, že byl v tomhle ohledu až tak zoufalý. Dovolit Snapeovi ho adoptovat? Bylo dost špatné být s ním několik hodin týdně při vyučování. Ale že Harry s tím mužem skutečně žil? Měsíce!? A považoval se za Snapeova syna?

Harry pod přikrývkou sevřel ruce a zatřásl hlavou ne, ne, ne. Tahle část nemohla být pravdivá. Byl adoptován, protože krevní ochrana padla se smrtí tety Petunie. Protože bez magie byl zranitelný a potřeboval nové ochrany. Adopce zaujala místo krve a Harry souhlasil, protože Brumbál na tom trval.

Právě tak, jako trval na těch hrozných hodinách nitrobrany.

Ano, to dávalo smysl. Brumbál pravděpodobně Harrymu řekl, aby předstíral, že mu adopce tak moc nevadí. Jako by ho Harry slyšel. Musíš s ním žít, dokud se tvá magie nevrátí. Kvůli tvému bezpečí, Harry. To je hlavní. Proč neudělat tvůj čas ve sklepení tak příjemný, jak jen bude možné? Přesvědčím profesora Snapea, aby s tebou zacházel rozumně...

A ten plán fungoval příliš dobře, to bylo vše. Snape uvěřil, že Harry je ochoten být jeho adoptivním synem. A proč je Snape spokojený s tím, že je jeho adoptivním otcem... no, té části nebylo těžké porozumět. Dávalo mu to vůči Harrymu více práv. Snape by to miloval. A jaký byl lepší způsob pomstít se Jamesovi, než přimět Jamesova syna k tomu, aby přemýšlel o Severusi Snapeovi jak o svém otci?

Seru na to, pomyslel si Harry. Pak ho napadlo, kde se v něm vzal takový výraz. Obvykle nerozhazoval opravdu silné nadávky, dokonce ani v duchu. A opravdu si nedokázal představit, že by ho Snape slyšel mluvit tímhle způsobem a nevypláchl mu pusu nějakým odporně chutnajícím lektvarem.

Ačkoli, na tom nezáleželo. Je o rok starší; možná, že to to vysvětluje.

Co bylo důležité teď, byl fakt, že Snape řekl, že se ráno vrátí, aby si mohli více popovídat. No, na to taky seru, pomyslel si Harry. Tentokrát si ten výraz užíval. O čem se tu dalo mluvit? Děsivé temné síly, které už déle neměl? Adopce? Snape mohl mluvit, o čem z toho chtěl, ale Harry to nebude poslouchat. Nestaral se o to, co řekl nebo udělal - byl cvok s divokou magií prýštící z konečků prstů, nemohl nic z toho myslet vážně. Nebyl Snapeův adoptivní syn, natož Malfoyův bratr. Nic z toho nebylo opravdové, protože to nebylo reálné pro Harryho.

„Už jste vzhůru?" zeptala se madam Pomfreyová svým rázným způsobem, když k němu kráčela. „Je teprve půl páté."

Teprve půl páté... a jak brzy se Snape rozhodne přijít sem okounět?

No, teď měl Harry alespoň plán.

„Můžete mě zbavit těch obvazů?" zeptal se a mluvil tak jasně, jak mohl. Ničemu by nepomohlo, kdyby madam Pomfreyová věděla, jak malátně se cítí. "Nemyslím si, že je potřebuju."

Něco zakrákorala a švihla hůlkou. Ten zvuk byl zřejmě nějaký druh kouzla, protože obvazy se mu začaly odvíjet z hlavy. Harry zíral, užaslý nad tím, jak dlouhý pruh se odvinul.

„Hmm. Žádná krev," řekla, když od něj odplul poslední z obvazů. „Takže ta rána nebyla příliš vážná-"

Odstranila obvazy a kriticky se na něj zadívala. „Oh, zranění hlavy krvácí hodně, pane Pottere. Ale samozřejmě jsem ji zahojila před přiložením plátna. Zmírnění, víte."

Harry nevěděl, proč by na to nestačil jen polštář, ale pomyslel si, že pokud se bude ptát na příliš mnoho otázek, bude vypadat zmateně. Nechtěl jí dát žádný důvod ho tady držet.

„Dobře, cítím se mnohem lépe. Díky za ty lektvary v noci. Myslím, že opravdu zabraly."

Upřela na něj zkoumavý pohled. „Ale nepamatujete si nic víc než včera."

„Ne, ale jak jsem pochopil, není nic, co bychom s tím mohli dělat. A myslím, že fyzická zranění jsou velmi dobře zahojena-"

„To nechte na posouzení mně," řekla přísně. Převalila se přes něj magie, jak zakouzlila sérii kouzel. „Budete ještě potřebovat spoustu odpočinku."

„To stačí," řekl, přehodil nohy přes okraj postele a pokoušel se vypadat, jako že to nebyla žádná námaha. „Půjdu zpátky do věže. Budu spát lépe ve své vlastní posteli."

„Pokud sebou při pokusu dostat se tam neseknete," řekla kousavě. „Navíc, myslím, že váš otec bude očekávat, že vás zde najde, až přijde."

„Neříkejte mu tak," vyprsknul Harry. Nyní si uvědomil, že včera to udělala taky. Uch.

Rozhlédnul se po svém oblečení, ale samozřejmě tam nebylo nic kromě jeho famfrpálového hábitu úhledně složeného na vedlejší posteli tím hrozným odznakem nahoru. Oh, dobrá. Nakonec, byla to jen kresba. Nic neznamenala. Ne pro Harryho.

Mohl to mít oblečené, dokud nedojde do věže.

„Dovolila byste?" zeptal se lékouzelnice, když se postavil. „Potřebuju se převléct z pyžama."

Stála tam ještě o chvilku déle, pozorovala ho a pak si povzdechla. „Pokud si přejete odejít... dobrá, jste plnoletý."

To je pravda, byl, že? Říkala o tom něco předtím, ale doopravdy to tehdy nezaregistroval. Nyní ano. Konečně byl dospělý. Taky se tak cítil. Možná by neměl, při zvážení, že si nemohl vzpomenout na sedmnácté narozeniny, ale stejně, cítil se, jako by nesl odpovědnosti dospělých na bedrech už celé roky. Ne, že by si mohl vybrat. Dursleyovi byli jediní rodiče, které kdy poznal, ale to neznamenalo, že se k němu kdy jako rodiče chovali.

A teď byli Dursleyovi mrtví.

Stejně jako Sirius.

Harry polknul a zkoušel na to nemyslet.

„Rozmyslel jste si to?"

„Ne, ne, jen jsem trochu roztržitý." Teď když to vypadalo, že se ho tu nebude pokoušet zadržet, cítil se na ni mnohem méně rozzlobený. „Připomenete mi, jak znělo to kouzlo vyčarovávající jedny z takových těch soukromých závěsů?"

„Jednoduše půjdu do své kanceláře, zatímco se budete převlékat, pane Pottere."

Pane Pottere. Zábavné, mohla by mu klidně říkat 'Harry'; nevadilo by mu to, ne od ní. Namísto toho to byl Snape, kdo mu tak říkal.

A to Harrymu vadilo. Hodně.

---------------------------------------------------

Harryho první šok toho dne bylo, co se stalo, když si nasadil svoje brýle.

Našel je v kapse svého famfrpálového hábitu a dle zvyku si je nasadil, pouze aby zjistil, že absolutně nic v jeho zorném poli se nezměnilo. Polekal se, rozhlédl se a zase je sundal. Dobře... celý pokoj vypadal právě tak ostrý a jasný jako předtím.

To nedávalo smysl; lidem se jen tak zčista jasna nezlepšil zrak, dokonce ani čarodějům ne. Ne, co jemu bylo známo. Ale těžko popřít fakt, že jeho zrak už nepotřeboval žádné vylepšování, takže Harry strčil brýle zpět do kapsy a vydal se na cestu zpět do Nebelvírské věže.

Cítil se trochu nahý bez něčeho posazeného na nose, ale předpokládal, že si zvykl je nenosit.

Jeho druhým šokem bylo, že chodby v Bradavicích se mohly roztáhnout na míle, když chtěly. Nikdy předtím se mu cesta z ošetřovny do věže nezdála tak dlouhá, ale nakonec, nikdy nezkusil ji ujít s hlavou, která zvonila jako mudlovský telefon. Harry se plahočil, dýchalo se mu čím dál hůř, svaly ječely na protest, pouze aby, když došel k Buclaté dámě, zjistil, že nemá absolutně žádnou představu, jaké by mohlo být heslo.

„Uh...amnesie," pokusil se vysvětlit. „Nezapomněl jsem heslo. Dobře, hádám, že zapomněl, ale ne díky nedbalosti-" Klesnul proti zdi, pomalu se sesul a sevřel si hlavu. Zvonění se prolínalo s pulzováním a začínalo mu způsobovat nevolnost. „Nemůžete udělat výjimku? Pouze tentokrát?"

Ne, nemohla, takže Harry zůstal sedět v chodbě, upadal do spánku a zpět, dokud někdo konečně neprošel portrétem a nezakopnul o něj. Neville, jak se ukázalo.

„Harry," řekl a pomohl mu nahoru.

Harry se o něj ztěžka opřel, cítil se skoro jako opilý, jak byl vyčerpaný. „Ahoj, Neville. Uh... dlouho jsme se neviděli, předpokládám. Chci říct, že pro mě je to už rok i když to tak necítím - ehm, řekli ti to, ne? Ron s Hermionou?

„Ano. Problémy s pamětí. Pojď, Harry. Dáme tě do postele."

„Postel," řekl toužebně Harry, hlava mu stále padala na stranu. „Mmm."

Stoupat po schodech do své ložnice bylo mučení dokonce i s Nevillem, který jej podepíral, ale konečně to dokázal a doplazil se do postele. Nejasně si byl vědom, že Neville zatáhl závěsy a něco řekl, ale Harry ho ani nemohl slyšet, přes hukot ve svých uších.

Jeho poslední myšlenka předtím, než omdlel, bylo přání, aby stále měl nějaké obvazy chránící mu hlavu, protože, sakra, jeho polštář tlačil.

A potom nebylo nic než temnota, která přišla odnikud a celého ho spolkla.

---------------------------------------------------

Harryho později zajímalo, proč předpokládal, že se Snape nemůže dostat do Nebelvírské věže. Zřejmě mohl, protože právě seděl u Harryho postele a dlouhými prsty zvolna listoval v knize. Dobře, jestli odchod z ošetřovny nezabral, možná kdyby celý den předstíral spánek-

„Vím, že jsi vzhůru," řekl Snape, aniž zvednul oči od svého čtení.

Tolik k jeho plánu.

Harry si sedl a zkusil vypadat silněji, než se cítil. „Ano. Jsem vzhůru. Tak teď byste mohl odejít."

Snape odložil knihu stranou. „Když už mluvíme o odchodech, Harry, neměl jsi opustit ošetřovnu tak unáhleně. Longbottom mi řekl, žes vypadal napůl mrtvý, když tě našel v chodbě."

„Buclatá dáma mě nechtěla pustit," zamumlal Harry.

„To by nebyl problém, kdybys na mě počkal."

Úžasné. Snape znal heslo, které ho pouštělo do věže. Harryho napadlo, že by řekl všem z Nebelvíru, aby v žádném případě nepouštěli Snapea dovnitř, ale tenhle plán teď vzal za své. Dobře, pořád ještě jim mohl říct, aby o něm nemluvili se Snapem. Co to do Nevilla vjelo?

To samé, co vjelo do všech ostatních - Harryho lest předstírat, že mu adopce nevadí, fungovala až příliš dobře. Lidé si mysleli, že je opravdu Snapeův syn. Jaký zmatek.

„Řekněte Nevillovi, že ho chci vidět," řekl a díval se na stěnu místo na Snapea. „Udělejte to teď. Na své cestě ven. Pane."

„Nemám v úmyslu teď odcházet a Longbottom zde v každém případě není. Když odcházel z mých komnat, říkal, že jde na snídani."

„Oh, jeho jste adoptoval taky?" zeptal se Harry a opět se podíval Snapeovým směrem.

„Samozřejmě, že ne-"

„No, pak nechápu, proč je s vámi tak zadobře, že ví, kde žijete, a svěřuje vám své denní plány!"

Snapeovy oči zajiskřily, ale jeho hlas zůstával poměrně klidný. „Navštívil tě, zatímco jsi žil ve sklepení. A o snídani se zmínil v souvislosti s dotazem, jestli by ti mohl přinést něco k jídlu."

Cokoli. Harry si stále myslel, že Neville neměl co utíkat do sklepení jenom proto, že omdlel. Harry byl v pohodě a nepotřeboval profesora s hákovitým nosem, aby si myslel, že nad ním má nějaká práva.

Harryho žaludek zakručel. Pravděpodobně to způsobila ta zmínka o jídle.

„Řekl jsem mu, že se o to postarám," dodal Snape a třikrát lusknul prsty v rychlém sledu. Ve vzduchu u Harryho postele se objevil kouřící podnos. Harry po něm rychle sáhnul, aby Snapeovi neposkytl jakýkoliv důvod přijít blíž.

Potom zauvažoval, zda by měl jíst něco, co mu dal Snape. Teď se mu zdálo, že vzal novinky o své adopci velmi dobře, když se to tak vezme. Upřímně nevěděl, jestli by to neměl připisovat lektvaru, který mu Snape vnutil, nebo pouze dezorientaci po úrazu hlavy.

Snape pozvednul obočí a pak si povzdechnul. „Opravdu si myslíš, že bych tě otrávil, Harry?"

„Podívejte, já nevím co si myslet," vyprsknul Harry, ačkoli to věděl. Myslel si, že Snape ho předchozí noci pravděpodobně tajně nakrmil nějakým uklidňujícím douškem. To by hodně vysvětlovalo. Dobře, teď nebyl klidný a nechtěl být. „Vím jenom, že mám hlad a nemohu sníst ani trochu z toho bez ohledu na to, co říkáte. Půjdu dolů do Velké síně-"

„Ve svém famfrpálovém dresu?"

Harry se začervenal. Předtím byl tak unavený, že ho ani nenapadlo převléknout se do čistého pyžama. K čertu, ani si nesundal boty. Není divu, že se cítil tak mizerně.

„Obléknu si normální oblečení," zavrčel, ale když zkusil vstát a udělat to, podlaha se mu zavlnila pod nohama. Pravděpodobně proto, že příliš dlouho nic nejedl.

„Zůstaneš v posteli," řekl Snape a zdůraznil ten příkaz položením ruky na jeho rameno a zatlačením zpátky na matraci.

V okamžiku, kdy se ho mužova ruka dotkla, Harry vybuchnul. „Nedotýkejte se mně! Nikdy, nikdy se mě nedotýkejte! Nemáte na to žádné právo!"

„Vrať se do postele sám a nebudu," řekl Snape a upřeně na něj zíral, dokud to Harry neudělal. „Teď tam zůstaň. Obstarám nějaké jídlo, které budeš ochoten jíst. Předpokládám, že stále věříš panu Weasleymu?"

„Nenaznačujte, že jsem vám kdy předtím věřil, protože vím, že jsem nemohl-" Snape na něj jen dál upřeně zíral. „Ano, věřím Ronovi!"

Snape vyplul z pokoje, pravděpodobně aby ho našel. Harry byl ve velkém pokušení vytratit se, dokud byl Snape pryč, ale věděl, že by se daleko nedostal. Kromě toho neměl kam jít.

„Teď si obleč něco pohodlnějšího než famfrpálový hábit," řekl energicky Snape, když se vrátil dovnitř. Když zvednul svou hůlku, Harry sebou trhnul, ale Snape ji jen použil k odstranění podnosu, který Harry odmítl. Sval u Snapeových úst sebou prudce škubnul, ale to bylo jediným znamením, že zaznamenal Harryho reakci na hůlku.

„Umím se obléci sám," oznámil Harry, zamotaný ve svém hábitu zatímco si ho zkoušel sundat. Věděl, že musí vypadat hloupě, ale nestaral se o to. Nechtěl, aby Snape přišel blíž. Jestli se ho ten muž opět dotkne, z jakéhokoli důvodu, bude křičet.

Když se mu konečně podařilo vyvléknout se z hábitu, hmátnul po lemu svého přilehlého famfrpálového trika. Snape byl k němu otočený zády, ale to věci nijak nepomáhalo. „Vypadněte. Pane."

Snape nezareagoval na jeho tón, jen položil pruhované pyžamo k nohám jeho postele. Harry ho nepoznával. Měl pocit, že si na to bude muset zvyknout. No, alespoň tohle zřejmě nebyl žádný obnošený kousek z Dudleyho šatníku. To pyžamo vypadalo velké, ale tak velké zase ne.

„Budu venku, jestli budeš potřebovat pomoc." Snape se zastavil ve dveřích.

Teď byla řada na Harrym, aby do něj zabodl pohled, ale nemusel to dělat dlouho, protože Snape konečně odešel.

---------------------------------------------------

Harry si přál, aby mohl říci, že se cítí lépe, jakmile byl v měkkém pyžamu a jedl jídlo, které Ron přinesl z kuchyně, jenže nic takového, protože Snape byl stále zde.

Alespoň, že moc nemluvil. Dokonce už ani déle nezíral. Pouze si četl knihu a příležitostně vzhlédnul, zatímco Harry jedl. Samotný oční kontakt způsobil, že se Harry otřásl.

„Podívejte," řekl konečně Harry. „Nechci vás tady a nepotřebuji vás tady. Cítím se teď mnohem silnější, když jsem se najedl, a jestli opět dostanu závratě, mám hodně přátel, kteří mě nenechají sebou seknout."

Snape s prásknutím zavřel knihu. „Nezdá se ti, že máme o čem mluvit?"

„Nebudu o ničem z toho mluvit."

„Tvůj bratr by s tebou chtěl také prohodit pár slov-"

Harry se zamračil. „Nebudu mluvit ani s Malfoyem a už ho tak nenazývejte. Pane."

„Myslím, že dávám přednost žádnému oslovení, než abys mi říkal 'pane' tímto tónem."

Harry mohl stěží uvěřit, že to Snape řekl, a to ani ne tak proto, že to bylo proti všemu, co ten muž kdy vyslovil. Ne, překvapující bylo sdělení za těmi slovy. Snapeovi vadilo, když mu Harry říkal 'pane'.

Dával mu zbraně...

Zbraně, které Harry chtěl použít, protože zlost hromadící se v něm požadovala, aby něco udělal.

„Dobře, byl bych raději, kdybyste odešel-"

„Proč?"

Harry se zašklebil. „Proč myslíte?"

„Nechceš mluvit o tom, co se mezi námi změnilo nebo proč se to změnilo."

„Ztratím nervy a vy vezmete Nebelvíru body," odfrknul Harry. „Pokud vím, právě k tomu mě tlačíte. Abyste měl záminku."

Ačkoli kdy předtím Snape nějakou potřeboval?

„V těchto dnech nejsi jen v Nebelvíru," řekl Snape ztěžka.

„Ano, jsem. Poslal jsem sovu pro nějaký pořádný odznak, abych si nemusel připínat tu ohavnost."

Snapeova tvář na okamžik ztratila jakýkoli výraz.

Tehdy si Harry uvědomil, jak mnoho emocí Snape ukazoval. Opravdu nebyl sám sebou. Ale pak, to dnes nebyl téměř nikdo. Dokonce ani Remus, jestli žil v Malfoy Manor, jak bylo Harrymu řečeno.

„Měl jsem na mysli počítadla," řekl Snape o chvíli později. „Cokoli uděláš se svým hábitem, hrad tě stejně bude brát jako člena obou kolejí. Ztratíš body Zmijozelu i Nebelvíru."

Harry si opět odfrknul. „Vsadím se, že to se vám vůbec nelíbí. Jak to řešíte, berete body Ronovi, kdykoli mě chcete potrestat?"

Něco se zablesklo ve Snapeových očích.

„Děláte to!"

„Udělal jsem to jednou," opravil ho Snape.

„To je podlé." A pokud Snape hodlal být takový... „Pane."

„Nikdy jsem netvrdil, že jsem perfektní otec." Snapeův hlas byl velmi tichý a když pokračoval, v jeho očích se objevily emoce, které Harry vůbec nedokázal přečíst. „Udělal jsem s tebou hodně chyb."

Snad poprvé od doby, co ho potlouk zasáhnul, Harry cítil, jak jím proniká pocit úlevy. „Tak se mnou souhlasíte, že ta adopce zrovna nefunguje-"

Snape potřásl hlavou, jeho temné vlasy se zavlnily. „To jsem neřekl. Harry... žádný rodič není perfektní a já mám méně zkušeností než většina, stejně jako... jiné nevýhody."

„Jako fakt, že jste mě vždycky nenáviděl až do morku kostí," řekl Harry suše.

„Myslel jsem svůj nefunkční vztah se svým vlastním otcem," řekl Snape, ta slova zněla, jako by je řekl proti své vůli. „Trochu o tom víš, dokonce i teď-"

„Oh, skvělé. Vytáhněte opět tu myslánku. Taky mě zase hoďte na zeď, proč ne-"

Snape si odhrnul vlasy z tváře. „Není pravda, že tě nenávidím do morku kostí, Harry. Nenenávidím žádnou tvoji část a lituji svého špatného chování vůči tobě v minulosti."

Možná to myslel vážně. Těžko říct. Vše, co Harry věděl, bylo, že mu na tom nezáleží. Nemohl přehlédnout všechny ty roky nepřátelství jenom proto, že nějaká jeho jiná verze předstírala, že se nikdy neodehrály.

„No, já jsem vám neodpustil."

Snape se podíval stranou. „Ano. Vím."

„Fajn. Víme, na čem jsme. Mohl byste prosím teď odejít, pane? Moji přátelé už jsou pravděpodobně hezky unavení z potloukání se po společenské místnosti."

Nikdo nevstoupil do ložnice od té doby, co tam Ron se soucitným pohledem ve tváři vpadnul s Harryho snídaní. Všichni chlapci z jeho ročníku zřejmě věděli, že je zašitý se Snapem.

K Harryho překvapení se Mistr lektvarů skutečně postavil. Už bylo načase, aby pochopil narážku. „Zítra je pondělí. Čekáš, že budeš schopný zúčastnit se vyučování?"

„Jo, myslím, že ano-"

„Potom je dokonce ještě nezbytnější, abys po zbytek dne nedělal nic než odpočíval."

Harrymu se nelíbily Snapeovy řeči o tom, co má dělat, nemluvě o té narážce, že je úplně pitomý, ale pokud ten muž konečně odcházel, byla špatná doba na vyvolávání hádky.

„Doktorka Milá sem přijede dnes večer, aby si s tebou promluvila. Vyzvednu tě v sedm. Odletaxujeme se domů, kde budeš mít jistotu přiměřených ochranných kouzel."

Tolik k vyhýbání se hádce. „Odletaxujeme se kam?"

„Domů-" Snape si promnul špičku nosu. „Ach."

„Přesně tak, doma už jsem."

„Ať je to jakkoli, odletaxujeme se do mých komnat."

"Raději bych do nich ani nepáchl, děkuji."

„Ať je to jakkoli-"

„Musíte celou dobu mluvit jako špatný viktoriánský román, pane?"

Když se Snape zamračil, přes Harryho se převalila další vlna úlevy. Konečně to zvláštní světlo v jeho očích pohaslo. Ten muž vypadal, tak jak se předpokládalo, že bude vypadat: rozzlobeně.

Alespoň trochu.

Harry si nebyl přesně jistý, proč to tak je lepší, ale věděl, že je. Způsobilo to, že byl mnohem odhodlanější nesouhlasit s tím co Snape chtěl. „Jestli máte na srdci mé soukromí, potom se můžu setkat s tou doktorkou v Brumbálově pracovně. Jsem si jistý, že proti jeho ochranám jsou ty vaše pevné jako cukrová vata."

Snape nesedl na lep, ačkoli trochu více sevřel rty. Možná bylo dobré, že v něm Harry teď mohl číst tak snadno. Znamenalo to, že poznal, když se trefil do černého.

Nebo že se vůbec trefil.

„Je poněkud impertinentní předpokládat, že si můžeš naplánovat schůzku v ředitelově kanceláři."

„Ne, není. Vždycky mi říkával, že k němu mohu přijít s čímkoli." Samozřejmě s výjimkou celého loňského roku, kdy ignoroval Harryho zoufalé prosby o pomoc a informace. Nebo... sakra. No tak zrovna ne loňský rok.

„Stále si myslím, že doma-"

Harry se zamračil.

„Můj domov je vhodnějším místem."

„Smůla. Já tam nejdu. Tečka."

„V tom případě, bych snad mohl kontaktovat onu milou doktorku a zrušit tu schůzku."

Dobře. Jako by Harry na tohle naletěl. „Jen do toho," řekl, překřížil paže a pohodlněji se opřel o polštáře. „Stejně nevěřím cvokařům."

Bylo mu do smíchu při pohledu na výraz ve Snapeově tváři. „Cvokařům? Je moták, ne čarodějka-"

„Je to někdo, kdo pracuje s magory!"

Snape vypadal po tom prohlášení trochu otřeseně, ale pak se jeho výraz vyjasnil a nepatrně přikývnul. „Dobře tedy, Harry, promluvím s Albusem o použití jeho kanceláře."

Harry málem utrousil jízlivé: Vida, to nebylo tak těžké, ale nakonec se neodvážil. Pravděpodobně už podráždil Snapea až dost, pro jeden den. Jistě, možná by Harrymu nestrhnul body teď, když by o ně přišel i Zmijozel, ale stále mu mohl zadat drhnutí kotlíků nebo školní trest s Filchem nebo způsobit libovolné množství jiných nepříjemností.

„Takže, jsme hotovi," řekl místo toho a s významným pohledem ukázal na dveře.

„Skoro. Mluvil jsem s většinou tvých učitelů, abych je informoval, že budeš potřebovat nějaký čas k znovunabytí dovedností a kouzel, která jsi se naučil v šestém ročníku."

Takže všichni věděli, že má amnézii. Skvělé. Ale nakonec, Harry nepředpokládal, že věc jako tahle, by se opravdu mohla udržet v tajnosti. Bylo to zatraceně zřejmé, dokonce i lidem, kteří ho znali pouze zběžně. Jen doufal, že tahle zpráva se do novin nedostane stejným způsobem jako ta o jeho adopci.

Náhle ho napadla hrozná myšlenka. Tak hrozná, že se dokonce ani nestaral, že tam v tu chvíli nebyl nikdo, koho by se zeptal s výjimkou Snapea. „Nemusím opakovat šestý ročník, že ne?"

„Ne, ale musíš být připravený pracovat velmi tvrdě, aby ses doučil, co jsi zapomněl."

"Což není moc, jelikož jsem se většinu loňského roku vyučování neúčastnil, podle toho, co jste říkal"

„Pravda, ale měl jsi samostatný studijní program, který zahrnoval stejná témata."

„Dokonce i když jsem ztratil svoji magii?"

„Studoval jsi teorii, dokud jsi nebyl schopen trochu kouzlit," řekl Snape, otočil dlaň paralelně k podlaze a přistrčil ucho ke dveřím.

No jo. Musel být opatrný, co říká. Ne, že by toho mohl říct moc. Dokonce si nepamatoval ani ty temné síly, takže se stěží s nimi mohl někomu chlubit. Sedělo, že si Snape myslel, že se Harry chce chlubit, když ale všechno, co doopravdy chtěl, bylo být pro jednou normální. A to bylo dost těžké při způsobu, jakým všem lhal o stavu své magie...

Harrymu se začala točit hlava. „Lidé poznají, že opět používám latinu," zašeptal. „Nemyslím... nemyslím si, že stále můžu předstírat hadí jazyk-"

Samozřejmě nemohl. Držet hůlku při bezhůlkovém zaklínadle je jedna věc. Používání latiny, aby zněla jako hadí jazyk, je jiná. A Harry tak jako tak nechtěl používat hadí jazyk. Byl by raději, kdyby lidé zapomněli, že ho vůbec umí.

„Ano, lidé poznají, že používáš latinu," řekl Snape a přikývl. „Právě jako poznají, stejně jako jsi to už jistě poznal sám, že už nepotřebuješ nosit brýle."

„Nechte mě hádat," řekl unaveně Harry. „Stalo se to, protože jsem začal kouzlit v hadím jazyce."

„Ne, vůbec ne. Nicméně si nemyslím, že je moudré diskutovat o těchto detailech, dokud si nemůžeme být jisti silnějšími ochranami. Přijdu pro tebe v sedm hodin, abych tě doprovodil do kanceláře ředitele."

Harry se naježil. „Znám cestu."

„V sedm," zopakoval Snape a zavrtal svůj pohled do Harryho.

„Dobře. V sedm," vyprsknul Harry a okamžitě začal plánovat začátek své procházky na půl sedmou.

---------------------------------------------------