Setkání z války /Vilkinhof/

„Nemáš horečku?"

Uběhlo pár dní po tom co se David celkem usmířil s Mery. Sice mu to bylo k ničemu, ale byl za to rád. Dneska měl zase schůzku s Adamem, nezjistil vůbec nic. „Takže nic?" zeptal se Adam po tom co mu David sdělil situaci a všechno okolo ní. „Nic, vůbec nic," zopakoval mu to David, „po tom co mi úplně v klidu řekl, že se nemám o nic pokoušet se se mnou nebaví." Adam zůstal mlčet. „Jde to hůř než jsem čekal," řekl Adam a podepřel si hlavu rukou. „Co jsi čekal? Že mi všechno řekne, mi ho dostaneme do pasti a máme to? Ty si pořád myslíš, že je úplně blbý?" podíval se na něj David podrážděně. „Pořád o něm mluvíš jako o někom, na kom by nám měl záležet, ještě řekni, že...," Adam to nestihl doříct, protože mu David skočil do řeči. „Ne to ne, jen mi to nepřijde normální, posílat ho zpátky, aby se o něm postarali a poslali ho bůhví kam," David najednou pocítil nejistotu, přece ho nemůže znova milovat, ne? Nebyl si najednou jistý vůbec ničím. „Nezníš úplně jistě, ale budu ti věřit," protočil očima Adam, „co s tím chceš dělat? Nechceš toho nechat, že ne?" „A nebylo by to lepší? Nechci potom zmizet z Rubavy, mohl by sis to někdy zkusit, jaké je to přesouvat se z místa na místo, obmotávat si lidi kolem prstu a pak prostě jak lusknutím prstu zmizet a navíc, když je to on," rozpovídal se nechtěně David. „Seš nějakej citlivej? Nemáš horečku? Nepraštil tě někdo do hlavy?" začal si z něj utahovat Adam, „čím tě okouzlil tentokrát?" David nasucho polkl, nechtěl mu odpovídat. Možná mu to nikdy nedošlo, ale Zabilov, teď momentálně Vilkin, pro něj byl mnohem důležitější než si myslel. „Mělo mi dojít, že zas změkneš a roztaje tvoje ledový srdce a budeš pro něj mít slabost," pokračoval v monologu Adam, protože Davida jeho kecy nezajímali. „Jenom tak se nikdo nedokáže odmilovat, ani já," radil mu jeho vnitřní hlas, tohle bude složitější.