Setkání z války /Vilkinhof/

Zrcátko

„To bylo chytrý," řekl David, když se s Romanem potkali na lékařáku, „prej na sál." Roman se jen lehce pousmál, ale nic neřekl. „Akorát pořád nechápu ty pohledy ostatních, byly trochu jiný než normálně," pokračoval David a poškrábal se nervózně na zátylku. Roman se na něj podíval a nenápadně pohledem sjel na jeho krk, kde se nacházelo jeho „dílo". „Najdi si zrcadlo," odpověděl mu nejasně Roman. David se na něj překvapeně podíval a začal na lékařáku hledat zrcadlo. Nakonec našel na stole zrcátko Růžičkové, která ho tam nechala, protože na něj zapomněla. Chvíli hledal co je špatně a nakonec to zjistil. Podíval se na Romana a pak zpátky do zrcátka. „Vypadám jako....," hledal David ta správná slova. „Jako můj přítel," dokončil jeho větu Roman polohlasně. David se na něj zmateně podíval. „Nemusel bych mít cucáka na skoro celý jedný straně krku," odpověděl mu David a hodil zrcátko na stůl. Pak se podíval znova na Romana, který se jen tak nenápadně usmíval. „Aspoň všichni poznají, že jsi zadaný a jen můj," řekl po chvíli Roman a nervózně se podíval na Davida, který se snažil vrátit zrcátko Růžičkové zpátky na svoje místo.

„On tu fakt zůstal," řekl David a vrátil se zpátky za roh, „několik hodin. tu sedí a čeká." Roman se na něj podíval. „Co budeš dělat? Schovávat se tu?" zeptal se ho Roman, „před tím si s ním normálně mluvil." „On se přišel pomstít, Adam se jen tak nevzdává," řekl David a snažil se přijít na to co dělat. „Mám na tebe počkat před urgentem?" zeptal se ho Roman, „doufám, že nebudu  čekat dlouho." Dodal, podíval se na Davida a odešel. David se chvíli přesvědčoval a pak vyšel vstříc minulosti. „Konečně jsem se tě dočkal," začal Adam, jen se k němu David přiblížil. „Co tu zas chceš?" zeptal se David, který na něj neměl náladu. „Zítra se tu stavím, dneska na mě očividně nemáš náladu," řekl Adam, „a společnost už asi máš."