Setkání z války /Vilkinhof/

Rozhodnutí

Nastal den, kdy David nejvíc litoval svého rozhodnutí. Nehnutě ležel na posteli zamotaný v peřině a snažil se spát. Jeho myšlenky ho pomalu dováděli k šílenství. „Co když jsem opravdu zamilovaný? Ne, nemůžu být zamilovaný do něj. Ale všechno je možné," hádali se mezi sebou jeho myšlenky. Zavřel oči a snažil se nepřemýšlet nad ničím, ale nešlo mu to. Taky mu neustále zvonil mobil, asi ho hledá vrchní. Neměl sílu zvednout to a nechtěl se s ní bavit. Minuty mu připadali jako hodiny, nedalo se to vydržet. V duchu nadával na Adama, nejen, protože přestal brát prášky kvůli němu, ale taky, protože se nechal ukecat do takové kraviny jako hledání Zabilova, v tento moment Vilkina. Uvědomil si, že je stupidní to co dělá, ale bylo pozdě, musel pokračovat dokud nebudou mít to co chtějí. Celé dopoledne proležel v posteli, myslel jsi, že se zblázní. Najednou se ozvalo otevření dveří. David zvedl hlavu a spatřil svého kolegu, chvíli myslel, že si ho myšlenkami přivolal, protože to byl Vilkin. Radši položil hlavu zpátky na postel a dělal, že ho nevidí. „Co tu chcete?" řekl polohlasně, ale jasně, aby poznal, že ho tu nechce. „Jestli s tím máte problém, já zase půjdu," zvedl ruce do obraného gesta. David zmlkl, na jednu stranu chtěl, aby vypadl z jeho bytu a na druhou stranu nechtěl být sám a navíc to byla dobrá příležitost. Nakonec ho nechal, ať zůstane. Když opět zkontroloval, co má Roman v plánu, zrovna se ho připravoval uspat svýma "schopnostma". Natáhl nad něj ruce a David se najednou cítil hrozně unavený. Zavřel oči, ani se nenadál a usnul. Když se se večer probudil, nikdo už v bytě nebyl, ale bylo tu daleko víc čisto než předtím. Cítil se divně, jeho přítomnost mu byla až moc příjemná a tomu se chtěl vyvarovat. Nevěděl co cítil a radši to vědět nechtěl, protože by nezvládl splnit úkol.