Setkání z války /Vilkinhof/

„a díky."

Druhý den už mohl do práce, nevěděl jestli s ním má službu, normálně by si to pamatoval, ale teď měl zrovna v tomhle velké okno, ale pamatoval si všechno co se stalo včera. První koho si všiml byla vrchní sestra, ona si ho, ale nevšimla, nezajímala se o to co se děje a kdo přichází a to se mu ještě nestalo, tak toho využil. Na lékařáku se převlekl a sedl si ke stolu. Nechtělo se mu čekat na příjmu s vrchní, aby náhodou neměla kecy. Nějak nevnímal svoje okolí, takže si nevšiml, že na lékařský pokoj dorazil i někdo jiný. „Zpátky v práci?" snažil se navázat rozhovor jeho kolega. David překvapeně zvedl hlavu, zase on, Vilkin. „No, řekl bych, že jo," odpověděl zmateně, „a díky." „Není zač," řekl Roman, ještě předtím než odešel. David byl stále fascinován jeho přístupen k němu, začal se s ním normálně bavit a pomohl mu, aniž by mu řekl. „Není v tom nějaký skrytý význam?" napadlo ho, to ho ještě víc znervóznilo. Neměl by v tom hledat jiný význam, než ten v který tom je. Věděl, že Roman není špatný člověk, znal ho i osobně, ale to už je dávno a na to David nerad vzpomínal. Tehdy mu zlomil srdce, musel, kdyby se o cokoliv co by vypadalo jako partnerství pokusil, poslali by ho zpátky nebo ho zabili. Později se ujmul mise, kterou musel vzít, protože se někdo dozvěděl o tom, že je homosexuál. Kdyby nezjistili, že se zná se Zabilovem, dneska by tu nebyl. David si promnul oči a snažil se dostat zpátky do reality. Zabloudil opravdu hluboko do minulosti a to dlouho neudělal. „Naposledy, nic z toho se nestalo, nic," opakoval si v duchu, aby se uklidnil. Zhluboka se nadechl a stále si opakoval tu samou větu: „jsi v realitě a nikoho nemiluješ." Nevěděl proč, ale cítil se líp.