Setkání z války /Vilkinhof/

Uhnul pohledem

Davidovi se nechtělo vůbec vracet do minulosti, ještě k tomu i s Adamem. Ale po Adamově přesvědčení a nebylo jedno, na to nakonec kývl. Romanovi neřekl ani slovo, ani nemusel, protože měl noční. David se odebral do non-stopu, Adam tam už na něj čekal. Sedl si k němu a podíval se na něj. „Tak to vyklop, tváříš se jak kdyby měl někdo umřít," řekl David, jen překonal počáteční strach. „Aby jsi to nebyl ty," odsekl mu Adam, „můžeš mi říct co jsi jim tam napsal za sračky?" David se na něj podíval a pak zpátky do stolu. Adam se na něj nedočkavě díval. „Dobře, nech si to pro sebe. Předali to dál a nějak jim ti neprošlo. A tak nějak je umlčeli," začal Adam po chvíli. David chvíli nechápal co tím myslel, Adam mluvil v heslech. „Akorát od nich nezjistili kde jsi. Trochu se to obrátilo, teď jde někdo po nás dvou a nebude to lehký. Protože ten tvůj objev je taky v háji," odmlčel se Adam a David se na něj stále zvědavě díval. Co z něj ještě vypadne netušil, ale věděl, že to nebude nic dobrého. Chvíli oba mlčeli, David nevěděl jak reagovat. „Měl by jsi zdrhnout, co nejrychleji. Klidně tě někam odvezu a budu jim lhát a ten tvůj objev bude v pohodě," začal znova Adam. David uhnul pohledem, nedokázal se mu dál dívat do očí. Do těch očí, které se mu dřív tak moc líbili. „Myslíš si, že teď zdrhnu? Nechci ho tady nechat samotnýho," promluvil konečně David a podíval se zpátky na Adama. „A něco chvilkovýho? Pár měsíců?" chrlil na něj otázky Adam. „Vlastně o něčem vím. Primář teď řeší koho pošle na stáž na nějakou prestižní kliniku do Londýna myslím," napadlo Davida, „mluvil jsem s ním a říkal, že jsem jeden z kandidátů." „Tak budem doufat, že se mu zalíbíš. Nebo ho k tomu donutím," druhou větu řekl Adam polohlasně, ale David mu stejně rozuměl.