Setkání z války /Vilkinhof/

„Moc si věříte,"

David vtrhl do primářovny, bez zaklepání jako obvykle. „Pardon," omluvil se a zaklepal na vnitřní stranu dveří. „Jsem rád, že jste tak rychle dorazil Davide," přešel Davidovo neklepání a rovnou pokračoval, „posaďte se." David teda poslechl, i když myšlenkama byl úplně někde jinde. Dokázal myslet jen na to jak si lehne vedle Romana a konečně bude moct spát. Ale do toho mu zbývalo ještě několik hodin v nemocnici. „Jak víte, rozhodoval jsem se koho pošlu na stáž do Londýna," řekl primář a David mu to jen nepřítomně odkýval, „padlo to na vás, pokud to teda přijímáte." David jen kývl a podíval se na něj. „Opravdu? To je dobrý," druhou větu řekl David polohlasně a čekal co bude muset dělat dál. Nakonec musel vyplnit ještě nějaké papíry a mohl odejít. Zavřel za sebou dveře a hned psal Adamovi, který o tom chtěl vědět hned jak bude něco vědět David. Pět měsíců v Londýně, aspoň, že anglicky umí. Až teď mu došlo, že to bude muset ještě vysvětlit Romanovi, vlastně mu nemá co vysvětlovat, primář ho prostě vybral a hotovo. Ještě musel donést ty papíry vrchní. Přišel na příjem, opřel se o pult k vrchní, pohledem zavadil o Romana, který seděl kousek dál a něco řešil s Prokopem. „Potřebujete něco?" zeptala se ho Mery, když dlouho nic neříkal. „Poslal mě s tím primář," položil před ni papíry a opět pohledem sjel na Romana. „Skoro půl roční stáž v Londýně? Že bych se vás na nějakou dobu zbavila?" zeptala se ho vrchní po tom co si přečetla papíry. „Abych vám tu ještě nechyběl," odpověděl jí David stejným tónem. „Vy mi chybět nebudete, ještě aby jste tam zůstal," provokovala ho vrchní a David se na ni podíval. „Nemusíte lhát vrchní, já budu chybět všem," řekl David a pozoroval reakci všech okolo. „Moc si věříte," pokračovala ve svém Mery. „To se ještě uvidí, kdo bude mít pravdu," pokrčil rameny David.