Setkání z války /Vilkinhof/

Koutkem oka

Stačilo pár týdnů a David s Romanem se naučili soužít s kotětem, které nakonec dostalo jméno Hof, sice proti Davidově vůli, ale jiné jméno je nenapadlo. Hof zůstává sám doma, když jsou v práci a nic nezničil, zatím. Asi má rozum nebo to jen nemá zapotřebí. 

„Můžete mi vysvětlit proč jste zase nebyl několik dní v práci?" zeptala se Davida hned po příchodu Mery. „Jsem tady ne? Není jedno kde jsem byl?" odpověděl jí otázkou David a vyhýbal se očnímu kontaktu s ní. „Jedno to opravdu není. Já se na vás se opravdu nedá spolehnout," druhou větu řekla jen polohlasně, aby dala najevo, že se s ním o tom nechce bavit. David se na ni nechápavě podíval, ale nějak to neřešil. Jeho další kroky směřovali k lékařáku, aby se převlek do pracovního. A stihl to tak tak, protože ho po chvíli zavolala Mery na urgent.

Když se po dlouhé operaci David konečně dostal ze sálu, napsal lékařskou zprávu a šel ji předat Mery. Ta jen zvedla pohled od počítače, když jí tam David tu zprávu jen tak hodil. „Mohli by jsme se vrátiti k našemu rannímu rozhovoru?" zeptala se ho a vzala si papíry. David si jen naštvaně povzdechl. „Je to opravdu tak nutné?" zeptal se jí nazpět David. „Ano je," odpověděla mu stručně a hned na to pokračovala, „vy si asi neuvědomujete, že tu máme určité pravidla, které se musí dodržovat. Dodržují je všichni a vy by jste mohl taky. Nebo předpokládám, nemohl? Baví vás dělat problémy?" David mezitím koutkem oka sledoval Romana, který je celou dobu poslouchal, ale dělal, že něco dělá na počítači. „Je to všechno? Rád bych si šel ještě na kafé," ukončil to rychle David a odešel bez čekání na její odpověď. Mery tím naštval ještě víc.