Setkání z války /Vilkinhof/

„Všechno už to bude v pohodě,"

„Oni ti opravdu uvěřili?" zeptal se překvapeně Adam. „No, asi jsi najal špatné lidi a teď vypadni, nemusím ti už vůbec nic vysvětlovat," odpověděl vytočeně David. Adam chvíli stál a pak přišel ke dveřím, ještě před tím než odešel, vzkázal Davidovi: „jednou toho budeš litovat a budeš se mu chtít pomstít, ale to už tu pro tebe nebudu, pamatuj." David radši nereagoval. Jakmile Adam zmizel za dveřmi cítil se mnohem líp, potřeboval se uklidnit, jinak by rozmlátil snad celý byt.

Konečně konec služby, už pár dní se úspěšně vyhýbá Romanovi, co by neměl, ale nemohl by mu to teď říct. Že to málem nezvládl. Celý den se cítil jak přejetý parním válcem a věděl, co následuje po tomhle. Co nejrychleji zmizel z urgentu a vydal se ven. Byl vůbec rád, že otevřel dveře bytu. Nechtěl nic jiného než dostat se do postele. Následovalo několik neprospaných hodin díky Adamovi.

Hodně dobře si uvědomoval, že má službu a taky mu to připomínal mobil, nebo spíš vrchní, která ho už dobrou hodinu sháněla. Nemohl se po něm ani natáhnout, aby ho vypnul nebo napsal vrchní. Nakonec se překonal, otevřel šuplík v nočním stolku, shodil do něj mobil a následně ho zavřel, sice byl pořád slyšet, ale méně. Uběhlo pár hodin, připadalo mu to jako týdny. Když ticho v jeho bytě prolomilo zavrzání dveří, které někdo otevřel. Nemohl ani zvednout hlavu nebo vlastně nemusel, protože se mu osoba za chvíli dostala do zorného pole, byl to Roman. Bral to jako osvobození. Chvíli u něj jen mlčky seděl a rukou mu prohrabával vlasy. David na chvíli zavřel oči a jen si užíval tohohle okamžiku. „Všechno už to bude v pohodě," dostal ze sebe polohlasně. Roman se na něj jen chvíli nechápavě díval, když pochopil co tím David myslel, jen lehce pozvedl koutky. Za chvíli bylo v bytě absolutní ticho. David s Romanem leželi přitulení k sobě v objetí toho druhého a přáli si, aby tohle nikdy neskončilo.