Setkání z války /Vilkinhof/

Čas

„Měl by jste si trochu rozmyslet, jestli to byl dobrý nápad," uvažoval nahlas blonďák. David se na něj zaujatě díval. Sledoval každý pohyb jeho rtů a nevnímal co říká. Blonďák mu zamával rukou před obličejem. „Co vám je?" zeptal se ho zmateně. David se až teď vzpamatoval. „Co by mi mělo být, jsem v pohodě. Jen jsem po náročné službě," zalhal mu co nejrychleji David. Chvíli to vypadalo, že blonďáka nepřesvědčil, ale ho to možná tak moc nezajímalo. Přece jenom, jeho už to taky nebavilo. „Tak co, nechcete si to rozmyslet?" zopakoval svoji otázku blonďák a poškrábal se na zátylku. „Zatím je to k ničemu, ale začíná mi to jít," zalhal znovu David a blonďák se zasmál. „Dobře, jak myslíte, ale být váma tak se snažím ještě víc. Protože to vypadá bídně," dobíral si ho blonďák, nakonec na stůl položil Davidův sešit a posunul ho k němu, „už nemáte tolik času. Doufám, že to víte." David si to konečně uvědomil, tlačí ho čas a on toho nemá moc. Ještě k tomu se o tom s ním Roman nechce bavit, protože se na to ještě necítí. David to chápe, ale oni ne. „Vím to, ale nemůžu na něj tlačit. Všechno by se posralo," neudržel se David a konečně mu řekl pravdu. „Myslíte, že mě zajímá co je mezi váma? Vy jste do toho šel a věděl jste co vás čeká. Nic není zadarmo. Mě je taky proti srsti, že tu musím být s váma a pomáhat vám," vybuchl blonďák, už s Davidem ztrácel trpělivost. Postavil se a chystal se odejít. David se rychle zvedl a přišel k němu. Blonďák se na něj podíval. Pak chytil Davida za bradu a políbil ho. Když ho pustil, řekl: „Jakub, těší mě." David se na něj překvapeně podíval, ale než stihl cokoliv říct Jakub zmizel.