Setkání z války /Vilkinhof/

Znovu ztratit

David se snažil celou službu vyhýbat Romanovi, vůbec nechápal co to do něj ráno vjelo, jen doufal, že to neuspěchal, protože nevěděl jak z téhle situace ven, dělal jednu kravinu větší než druhou. „Nebo tohle není kravina a opravdu to tak chci?" protestoval jeho vnitřní hlas. Hlavně z tohohle problému musí nějak opatrně vybruslit. Neměl ani odvahu vstoupit na lékařák, aby se převlekl. Ale nakonec to musel udělat a pro jeho smůlu tam byl. Chvíli bylo ticho, oba čekali, až ten druhý něco řekne. „Co mělo znamenat to ráno s těma klíčema?" zeptal se ho nakonec Roman a posunul mu po stole klíče. David mu je, ale vrátil. „No..to...," zasekl se na chvíli David a hledal správná slova, „chci, aby sis je...no...nechal." Roman se jen usmál a vzal si tedy onen svazek klíčů zpátky a schoval na místo kde ho měl celou službu, do jedné z kapes. „A můžeš mi to nějak blíž vysvětlit?" zeptal se znova Roman. David se na něj jen podíval, ale nějak nereagoval. „Co mu mám sakra říct? Můžu to na něj jen tak vybalit?" ptal se sám sebe. Poskládat větu si nedokázal v hlavě, ani přímo po otázce. Roman celou dobu čekal na odpověď, stál opřený o stůl a přemýšlel. David se na něj tak opatrně podíval. „Dočkám se odpovědi?" naléhal na něj Roman, kterého to přestalo bavit. David se nadechl, ale pak zmlkl, tohle by mu říkat fakt neměl, nebo jo? „No, prostě to všechno myslím vážně a chci to zkusit znova, jestli chceš i ty," vymáčkl se David a napjatě čekal na odpověď. Místo odpovědi dostal jako prvně polibek. „Chtěl bych to zkusit, ale nevím jestli ti mám věřit, nechci se znovu zklamat," podíval se na něj Roman váhavě. „A já tě nechci znova ztratit," David ani nečekal na odpověď a hluboce Romana políbil. Když se od sebe odtrhli, oba měli na tváři malý úsměv.