Setkání z války /Vilkinhof/

Konec

„Tohle bude bolet," problesklo mu hlavou, když stál před letištěm. Ani se s Romanem nerozloučil, nechal mu tam dopis, ve kterém se mu omluvil, za to z minulosti, ale i za to, že ho tam nechá a nic mu neřekl. „Zapomeň na mě," opakoval si pořád dokola poslední větu dopisu, taky by rád zapomněl, ale tohle nepůjde. Zhluboka se nadechl a popadl cestovní tašku, většinu věcí tam nechal, ani nevěděl proč. „Vzchop se!" křičel na něj vnitřní hlas, David musel všechny emoce potlačit. Ještě, že v Rubavě není letiště nebo by se zbláznil, čekat tam na letadlo, a přitom se dívat na místo, které tak zbaběle opouští. Stejně jako člověka, kterého tak moc miluje, ale nikdy mu to nedokázal říct, ale napsal to úplně na konec toho dopisu, malým skoro nečitelným písmem, a ještě k tomu azbukou. Sedí tu už nějakou chvíli a celou dobu si promítá všechno co tu zažil, jediná věc, co tu po něm zůstala je vlastně Hof, když se nepočítá půlka jeho šatníku, protože do cestovní tašky nenarve všechno. „Vím, že mi lžeš," neustále si připomínal tuhle větu, kdyby tak Roman věděl, že mu bude lhát zas a znova, tak by do toho nešel. „Hlavně potlačit všechny emoce," opakoval si v duchu. Když sem poprvé přijel, myslel si, že to bude SETKÁNÍ Z VÁLKY, mýlil se, tohle je setkání po válce. Tohle je konec v Rubavě, konec rubavského Davida, který konečně našel někoho, kdo ho chápe a znova ho ztratil.