Kurz pro bystrozory

Kapitola 21

Trvalo to týden. Pro Severuse to byly nekonečné dny. Každou svou volnou chvíli trávil v nemocnici u Harryho lůžka. Ničila ho ta beznaděj. Když nebyl u svého milovaného, tak jen učil. Dokonce došel tak daleko, že učil i Harryho třídu. Spíše dělali Mnoholičný lektvar. Ovšem do zdárného konce. Svůj volný čas trávil čekáním. Skoro nespal a nejedl. Výrazně zhubnul a jeho bledá tvář nabrala popelavý odstín. Temné kruhy pod očima, z nevyspání. Už začal ztrácet naději, že se Potter probere.

   Pět dní uběhlo od útoku na dva bystrozory. Snape seděl v tichosti nemocničního pokoje a mladého muže, jako vždycky, držel za ruku. Jako by mu tím dodával svou sílu, aby se konečně vrátil zpátky.

„Harry, prosím, prober se! Moc mi chybíš,“ pronesl do ticha.

   Když v tom ucítil ve své ruce slabý pohyb. Nepatrný stisk ruky druhého muže. Snape zpozorněl a sledoval, jak druhá ruka dělá znova drobný pohyb.

„Vždyť já nespím,“ ozvalo se z lůžka slabě.

   Mladému pacientovi se zlehka zachvěla víčka a pootevřel oči. Pohled měl zastřený dlouhým bezvědomím. Snažil se zaostřit. Rozhlížel se kolem sebe, až jeho rozostřený pohled spočinul na Severusovi.

„Kde to jsem? A proč mě všechno bolí?“ zeptal se ztěžka.

„Jsi v nemocnici Svatého Munga,“ sdělil mu tmavovlasý muž láskyplně. Povzbudivě se na Harryho podíval.

   V tu chvíli Severusovi spadl kámen ze srdce, že se jeho láska probrala. Díky Merline. Poděkoval v duchu. U toho podal mladíkovi brýle, aby si je mohl dát na oči.

„Cítím se, jako by se po mě proběhl hipogryf,“ zaskuhral, když udělal větší pohyb.

„To bude tím, pane Pottere, že vás zasáhla síla čtyř mučících kleteb najednou,“ uvedl Snape věci na pravou míru.

   Harry si začal vzpomínat. Na jeho poslední akci v terénu. Byl tam s Ronem. Smrtijedi je obklíčili. Začali na ně útočit. Bojovali s nimi.

„Je Ron v pořádku?“ s těmito slovy se prudce posadil. Bolest mu prořízla celé tělo a on se s bolestivou grimasou svalil zpátky do polštářů.

„Je v pořádku, neboj se,“ uklidnil ho Severus. Nakonec se ze svého místa zvedl a šel najít Harryho lékaře. Oznámil mu, že se pan Potter probral.

  Během krátké doby byl lékouzelník v Harryho pokoji i se svými pomocníky. Severuse nemilosrdně vyhnali z pokoje. Začali na něj posílat diagnostická kouzla, aby zjistili, v jakém stavu se Harry probudil. Sem tam se jej na něco zeptali. Všechno pečlivě zapisovali. Nakonec mu dali vypít pár lektvarů. Hlavně na posílení svalů a obnovení hybností těla. Něco na bolest a na celkové posílení.

   Poté mladý pacient čekal, co mu lékouzelník řekne.

„Pane Pottere. Je opravdu zázrak, že jste se probral a nemáte nic poškozené. Ovšem až čas nám ukáže, jak máte poškozený psychický systém,“ spustil lékouzelník. Harry přikývl, že mu rozumí.

„Ovšem vám musím sdělit jednu nemilou zprávu,“ pokračoval a měřil si Harryho pohledem.

„O co jde?“ zeptal se Potter nejistě. Začal se připravovat na nejhorší.

„Obávám se, že už nemůžete být dál bystrozorem. Váš zdravotní stav se časem muže změnit a nebudete mít takovou sílu, jako jste měl před tím útokem. Je mi to líto,“ řekl mu jeho ortel nemilosrdně.

   Harry zavřel oči. Už nebude moct dělat práci, kterou chtěl celý život vykonávat.

„Pane, doufám, že budu smět alespoň nadále vést kurz pro nové bystrozory?“ zeptal se z nadějí v hlase.

„Ano, domnívám se, že  můžete. Jen se nesmíte tolik namáhat. Měl byste mít nějakého kolegu, nebo asistenta,“ zněla kladná odpověď. Harry byl rád, že mu aspoň tohle nevzali. Ještě mu lékouzelník řekl, že když půjde vše podle plánu, tak ho za dva dny pustí domů. Poté se rozloučil a odešel.

   V krátké chvíli se do pokoje vrátil Severus. Lekouzelník mu řekl přesně to samé, jako před několika minutami Harrymu. Oba chvíli mlčeli. Jako by každý z nich vstřebával nové informace, jak se věci mají. Severus byl na jednu stranu rád, že Harry už nebude smět chodit na nebezpečné akce. Ve škole si ho ohlídá. Jenže mladík se s tím smiřoval hůře. Ale před svým partnerem nedal na sobě nic znát.

„Harry, víš, byl bych rád, kdyby ses nastěhoval ke mně do sklepení. Chci tě mít u sebe. Protože tě miluji,“ prolomil Severus ticho, jako první.

   Mladík se na něj nevěřícně díval. Nevěřil vlastním uším. Že tajemná osoba, jako je Severus Snape, dokáže říct ta dvě kouzelné slůvka, která dokáží hřát na srdci.

„Dobře. Nastěhuji se k tobě rád,“ řekl bez váhání a slabě se pousmál. To už se mu začaly oči klížit. Lektvary začaly působit.

„Odpočiň si, Harry,“ pobídl ho něžně starší muž. U toho se naklonil a lehce ho políbil.

„Dobře a ty si taky jdi odpočinout, Severusi,“ přikázal mu Harry, když se jejich rty odtrhly od sebe.

„Ano, půjdu. Pro tebe všechno,“ rezignoval lektvarista.

„Severusi? Taky tě miluji,“ stihl ještě říct, než se doopravdy přenesl do říše snů a odpočinku. Tomu se Snape pousmál. I bez těchto slov věřil, že ho Harry miluje, bezmezně, tak, jako on. Nechal ho spát a i on se šel konečně pořádně vyspat. Potřeboval nabrat sílu, jak pro sebe, tak hlavně pro mladého milence. Oba dva  po tom těžkém týdnu potřebují nabrat sílu na lepší časy. Které snad teď už nastanou. A budou mít klid, aby se konečně navzájem lépe poznali. Severus se těšil, až bude s Harrym sdílet své komnaty a hlavně své lože. Už nebude muset usínat a probouzet se sám.