Kurz pro bystrozory

Kapitola 36

V úterý odpoledne byl Harry jako na trní, když se pomocí letaxu dostal do nemocnice. Brumbál dodržel to, co slíbil. Teď mladík seděl v čekárně a čekal, až ho lékouzelník zavolá do ordinace. Měl zlé tušení. Sám věděl, že se jeho stav nějak nejlepší, ba naopak. Začalo to být horší. I když bral lektvar na zpomalení.

   Dveře ordinace se otevřely a pomocnice lékouzelníka vyzvala mladého pacienta, aby vstoupil dovnitř. Harry tak učinil.

„Posaďte se, pane Pottere,“ vyzval ho lékouzelník. Harry si posadil na nabízenou židli.

„Jsem váš ošetřující lékař, doktor Foster,“ představil se mu a podal mladíkovi ruku.

„Má asistentka vás teď pomocí diagnostických kouzel zkontroluje a pak se domluvíme, co dál,“ pokračoval. Harry na to přikývl a následoval asistentku do další místnosti za paraván.

   Diagnostická kouzla trvala velice dlouho, jelikož asistentka všechno pečlivě zapisovala. Nepromluvil ani jeden z nich, dokud se Harry nevrátil zpátky ke stolu, kde na něj čekal lékouzelník. Pan Foster dlouho listoval v lékařské zprávě, aby se dozvěděl více. Po čtvrt hodině se podíval na Harryho  s vážnou tváří.

„Od vašeho napadení a zjištění, co je vám se váš stav značně zhoršil, a to i přes opatření, která jsme učinili,“ začal lékař. Mladík to samozřejmě věděl, cítil, že se jeho stav opravdu zhoršoval.

„Řekněte mi pane Pottere, jak se cítíte? Pociťujete na sobě nějaké změny?“ zeptal se svého pacienta.

„Poslední dobou mám zlé sny,“ začal Harry.

„Dokonce i párkrát se mi uvolnila magie a já jsem nevědomky něco udělal. Naštěstí jenom banality, kterých si nikdo nevšiml. A někdy nemůžu ovládat správně stínovou magii.“

   Po tomhle monologu v ordinaci zavládlo ticho. Jelikož lékouzelník si dělal k tomuto případu poznámky.

„To se dalo čekat. Vaše poškození je větší, než se zdálo. I výsledky diagnostiky tomu nasvědčují. Vaše magie divočí docela rychle,“ promluvil po nějaké době ošetřovatel.

   Tohle ale Harry nečekal. Netušil, že nemoc postupuje až tak rychle. Věděl, že se jeho konec blíží mílovými kroky.

„Dá se s tím něco dělat, aby se to zpomalilo?“ zeptal se z nadějí v hlase.

„Bohužel. Zvýšíme vám dávku a složení lektvaru, který užíváte doposud.“

„Dobře snad to zabere a vývoj divočení mé magie se zase na chvíli zpomalí,“ přitakal Harry se slabou nadějí v hlase.

„Tím bych si nebyl tak jistý. Nevím, do jaké míry na to vaše tělo bude reagovat. Ovšem ujišťuji vás, že časem nebudete moc nadále vykonávat jakoukoliv práci. Časem dojde i na to, že vám bude muset být odebrána hůlka. Ví o vaší nemoci někdo?“ začal ho lékouzelník připravovat na nejhorší variantu a zeptal se na to nejnutnější.

„Ano, ví o tom profesor Brumbál a bradavická ošetřovatelka.“ odpověděl sklesle. Lékouzelník jen pokýval hlavou.

   Zelenookému mladíkovi se z toho zhoupl žaludek. Nebude moci pracovat. Jak tohle vysvětlí svému snoubenci? To zatím ještě nevěděl.

„Zjišťoval jsem si o tomto problému nějaké informace. Dohledal jsem informaci, že by to šlo lépe zpomalit, kdyby se má magie spoutala.“ promluvil z nadějí. Jenže pan Foster se netvářil optimisticky.

„ Bohužel, vaše poškození magie je v takovém stavu, že tohle by vám nepomohlo.“ odpověděl mu lékař.

   Nebylo mu pomoci. To bylo jediné, co si z toho Harry odvodil. Zatím ho při životě drží lektvar a Severus, ten mu dodává sílu bojovat a jít dál, jako by mu nic nebylo. Bohužel bude muset dál víc bojovat o to, aby byl jako normální, i když je odkázaný na léčivo.

    Ještě chvíli s ním lékouzelník mluvil o postupu užívání lektvaru a nakonec ho propustil z ordinace s tím, že se uvidí opět za dva měsíce na kontrole. Rozloučili se spolu a Harry vyšel ven z ordinace. Domů se mu ještě nechtělo vracet. Potřeboval si ustálit své myšlenky. Proto se rozhodl jít se projít do Příčné ulice.

   Tiše se procházel po kouzelnické čtvrti a vzpomínal, jak tady byl poprvé s Hagridem, když zjistil, že je čaroděj a ne ledajaký. Vzpomínal, jak ve třetím ročníku bydlel čtrnáct dní u Děravého kotle a byl pánem svého času.

 Pak si ale najednou vzpomněl, že jeho snoubenec bude mít za několik málo dnů své kulaté narozeniny. Vydal se mu sehnat nějaký vážně exkluzivní dárek, který se k němu bude hodit a bude z něj mít radost. Dokonce byl obeznámen s tím, že Severus nemá rád žádné takové věci, jako jsou vánoce narozeniny. Zkrátka něco, kde se dávají dárky. Ale když si vzpomněl na Řím a na to, jak se mu líbily dárky, co mu Harry dal, tak se rozhodl, že teď to udělá stejně jako před tím. Protože sám věděl, že od něj mu dárky nevadí. Jelikož jsou od někoho, koho jednoduše a prostě  miluje.

   Jakmile sehnal to, co uznal za vhodné pro Severuse, tak se konečně vrátil do Bradavic. S radostí zjistil, že se jeho partner a Brumbál ještě nevrátili. Proto měl dost času zakoupený balíček schovat tak, aby ho neviděl Snape. Už teď se pro sebe usmíval, co na to řekne. Tohle mu zlepšilo jeho pochmurnou náladu, kterou si odnesl z nemocnice. Byl rozhodnutý, že i nadále mu nic neřekne, dokud to nebude nutné.