Kurz pro bystrozory

Kapitola 20

Ztichlou chodbou nemocnice Svatého Munga se ozývaly rychlé kroky. Kolem temné postavy vlál černý hábit. Chvatné kroky zoufalého muže. Hledal příslušný pokoj. Lékouzelníci ho poslali odnikud nikam. Tmavě oděný muž, dalo by se říct, bloudil.

   Konečně se mu podařilo najít příslušné místo. V pokoji bylo rušno. Nacházelo se v něm spoustu čarodějů a čarodějek. Severus se po všech přítomných podíval. Nikdo nově příchozímu nevěnoval pozornost. Nebýt Brumbála, tak by Snape nevěděl, že je Harry ve vážném stavu v nemocnici. Jeho strach o milence se změnil na čiré zoufalství o jeho život.

   Tmavovlasý muž se rozhlédl po dlouhé chodbě. Ve vzduchu byly cítit léčivé lektvary. Jeho pohled padl na pokoj, kde s největší pravděpodobností ležel Harry. Z té místnosti vyšel čaroděj v bílém plášti. Zatím si Severuse nikdo z přítomných nevšimnul. Proto se jako stín vydal za lékouzelníkem.

„ Dobrý den,“ oslovil muže v bílém. Oslovený se zastavil a podíval se jeho směrem.

„Přejete si?“ zeptal se lékouzelník.

„Ano, chci se zeptat na stav pana Pottera,“ odpověděl.

„A vy jste kdo?“ tázal se dál druhý muž. Snape kolem nich vztyčil diskrétní kouzlo, aby si mohli promluvit a nikdo je u toho neposlouchal.

„ Pan Potter je můj přítel,“ odpověděl mu po pravdě. Čekal, co se dozví. Strach ho spaloval uvnitř.

„Pana Pottera zasáhly čtyři mučící kletby najednou. Trvaly déle než pět minut. Je v bezvědomí a nevíme, jestli je poškozený mozek. Pár zlámaných žeber, zlomená noha, drobné oděrky. Tohle jsme už napravili. Teď musíme čekat, než se probere,“ odpověděl lékař bez obalu.

   Severusovi se zatmělo před očima. Podlomily se mu nohy, kdyby se nechytil stěny, tak spadne na zem. Sám moc dobře věděl, jaká ta kletba je. V dobách Temného pána jí ne jednou použil i on. Jeho srdce svíral strach.

„Smím jít za ním?“ zeptal se slabým hlasem.

„Myslím, že na chvíli za ním můžete jít,“ dovolil mu lékouzelník.

   Druhý muž zrušil diskrétní kouzlo a vydal se do pokoje, kde byl jeho Harry. Potichu otevřel dveře. Zhluboka se nadechl, aby se připravil na to, co uvidí. Poté vešel dovnitř. Konečně viděl toho, na kterém  mu poslední dobou hodně záleželo.

   Harry ležel na lůžku. Byl bledý, víc  než povlečení jeho lůžka. Lektvarista došel k lůžku, kde ztěžka dosedl na židli, která je určena pro návštěvy. Tenhle pohled ho doopravdy zlomil.  Do jeho očí se tlačila vlhkost pláče.

„Harry,“ zašeptal do ticha. Nikdo mu však neodpověděl. U toho mladíka vzal za ruku. Začal jí jemně hladit. Drahý Merline. Prosím neber mi dalšího člověka, na kterém mi záleží. Vyslal v duchu tichou modlitbu. Před devatenácti lety přišel o svou nejlepší přítelkyni svou vinou. Nechtěl teď přijít o další milovanou osobu.

   Ano milovanou. Teď si začal uvědomovat, že Harryho miluje. Víc, než cokoliv na světě. Po tolika letech se někomu otevřel. Znova začal žít. Zamiloval se. A teď tu osoba, na které mu záleží, leží nehybně a bezvládně. Jeho zmučené a bezvládné tělo, jako bez života. Starší muž si volnou rukou otřel oči, ve kterých se objevily slzy. Nechtěl brečet, protože nechtěl, aby ho Harry viděl zlomeného, kdyby se probral. Chtěl být pro něj silný a dodat mu sílu, aby se mohl co nejdříve vyléčit.

    Bylo chvíli po půlnoci a Mistr lektvarů stále seděl v nemocničním pokoji. Nechtěl opustit svého milovaného. Celou dobu bedlivě sledoval všechny lékouzelníky a jejich asistenty, jak se o něj starají, dávají mu potřebné lektvary. Nikdo mu nic neřekl. Nechali ho tak.    

   Do ticha pokoje se ozvalo skřípání dveří. Šustění pláště poukazovalo na to, že někdo vešel. Vrásčitá ruka dopadla na Severusovo rameno.

„Drahý chlapče, jsi vyčerpaný, jdi si odpočinout,“ promluvil nově příchozí. Snape z hlasu poznal, že je to nikdo jiný, než Albus Brumbál.

„Ne Albusi, nemohu. Co kdyby se probral, když tu já nebudu,“ odporoval mladší muž. Jeho společník si zhluboka povzdechl. Párkrát mávl  hůlkou.

„Dneska se neprobere. Jeho mozek se dává pomalu do pořádku, ale chce to čas. Jestli tě to uklidní, tak budu s ním, než si odpočineš,“ zkoušel dál Bradavický ředitel. Severus nakonec polevil.

„Dobře tedy. Budu U děravého kotle, kdyby se cokoliv dělo, tak ihned pošli patrona!“
Společník tedy kývl na souhlas.

   Potichu Severuse vyprovodil na chodbu.

„Neměj strach, je to silný mladý muž. Dostane se z toho,“ dodával mu Albus odvahu.

„Doufám, že máš pravdu,“ smutně mu odpověděl Severus.
S těmito slovy opustil svého společníka, aby nabral sílu na další dny. Chtěl být Harrymu co nejblíže. Cestou k hostinci se modlil, aby se z toho Harry dostal. Hlavně teď, když poznal, co je to někoho milovat. Nechtěl o něj přijít.