Mafia

1.

Příběh se skoro stejný, jako na mém starém účtu, až na menší úpravy (slova a čárky). Proto prosím ty, kteří čtou na starém profilu ať se přemístí sem. Jinak Vám moc děkuji za takovou účast na katerina525, protože tento příběh má 393K přečtení, 14K hvězdiček!!!!! Vůbec to nechápu! Šokovali jste mě. Moc mě mrzí, že tento příběh bude začínat od nuly a je také dost možné, že nebude tak úspěšný, ale to nevadí, protože takhle zkušenost mě velmi potěšila a budu si ji vždycky pamatovat! DĚKUJI VÁM!
K.

Jako každé ráno jsem navštívila mamku v obchodě, který vlastnila.

„Jak jsi se vyspala?" zeptala se a postavila se za pult.

„Šlo to." Zívla jsem a vzala si jablko z ošatky.

„Ještě to vydrž. Až se vrátí Derek, tak to nějak vyřešíme s penězi a koupíme ti novou postel." Usmála se.

„To je v pořádku, nijak to nespěchá." Oplatila jsem jí unavený úsměv a přehodila si batoh na záda.

„Jo a dneska mě nečekej. Jdu s Tessou na tu brigádu a pak do knihovny," zakřičela jsem na ni ve dveřích a odešla do brooklynských ulic.

S Tessou jsem se jako obvykle setkala v kavárně, kde jsme si koupily kafe, které jsme si vzaly s sebou a vydaly se do pekárny.

„Dobré ráno." Usmála se na nás Grace.

„Dobré," odpověděly jsme s Tessou souhlasně a objaly starší paní, která nás zaměstnávala.

„Těšíte se?" zeptala se Tessa.

„Ani nevíš jak. V Turecku jsme se s manželem seznámili, když jsem tam byla na dovolené s rodiči. Bylo to nejkrásnější období v mém životě," pověděla zasněně.

„Ani nevíte, jak vám závidím. Moc ráda bych se někam podívala," řekla jsem a oblékla se do úboru.

„Však podíváš."

„No, to nevím."

Každý rok se ptám mamky, jestli bychom mohli zajet do zahraničí, ale pokaždé je odpověď záporná. Vím, že na tom nejsme nejlíp, ale jednou bych se někam chtěla podívat.

Od té doby, co otec zemřel, nemáme dostatek financí. Naštěstí je tu Derek, který nám pomáhá. Je to mamky kamarád, který při nás vždycky stál a já si myslím, že jí i miluje, jen si to ještě nedokázal přiznat. Také se k nám přistěhoval, ale nedávno musel odjet kvůli práci, a proto mamka netrpělivě vyčkává, až se vrátí.

„Tak já už musím. Předpokládám, že už víte, jak všechno funguje. Takže si to tady užijte a případně zavolejte," řekla a objala nás na rozloučenou.

Po jejím odjezdu jsme s Tessou dostaly na starost její pekárnu a jelikož to není poprvé, věděly jsme, jak to tady chodí.

„Tak jdeme na to," řekla Tess a položila si kafe na pult.

* * *

„To byl poslední," oznámila jsem a zmoženě usedla ke stolu.

„Viděla jsi toho kluka, jak seděl u toho okna?"

„Toho blonďáčka?"

„Jo, pořád se na mě usmíval." Uculila se a začala něco hledat po kapsách.

„Koukej, co mi dal." Podala mi lístek s telefonním číslem.

„Tak to máš štěstí, protože to byl fakt kus," řekla jsem se smíchem.

„Myslíš, že bych mu měla zavolat?" zeptala se natěšeně.

„Určitě!" ujistila jsem ji a ona začala zadávat číslo do telefonu. Mezitím jsem odešla dát hrníčky a talířky do myčky.

Tohle byla taková ta pekárna, kde si lidé buď sedli a vychutnávali jídlo nebo si něco koupili a odešli. Stála na rohu ulice a převážně sem chodili ti samí milí lidé, bylo to tady velmi útulné a pěkné. Cítila jsem se tady lépe než v mém prázdném malém pokoji.

Zapnula jsem myčku a popadla koště z úklidové místnosti.

„Joo!" vykřikla Tessa radostí.

„Copak?"

„V sedm mě čeká kino a večeře."

„Já ti tak závidím!" Zatleskala jsem nadšeně.

„Ale no tak! Jednou se to stane i tobě a bude to mnohem lepší."

„No to nevím."

„Hele, já mám vždycky pravdu. A myslíš, že by nevadilo, kdybych už šla domů? Je půl šesté a už teď nestíhám," zeptala se nervózně.

„Jasně, že jo. Stejně tady není nic moc k dělání." Uklidnila jsem ji.

„Děkuji, jsi nejlepší," objala mě a šla se odstrojit. Poté se rychle rozloučila a vyběhla ven.

Když jsem konečně dometla celý sál a utřela stoly, udělala jsem si čaj. Vyndala jsem si knížku, sedla si na své oblíbené místo k oknu a pustila se do čtení. Sice tvrdím mamce, že chodím do knihovny, ale tady je to mnohem lepší.

* * *

Vzbudilo mě bušení na dveře. Bleskově jsem zdvihla hlavu a podívala se na hodiny. Bylo pomalu devět, usnula jsem, zase. Vstala jsem vytáhla klíč z kapsy a odemkla. Ten, kdo bouchal do dveří vtrhl dovnitř celý promáčený.

„Co děláš, sakra?! Máme zavřeno!" Zvýšila jsem na něj hlas a zavřela dveře, protože venku byl silný déšť a chvilkami byla slyšet i bouřka.

„Promiň, ale venku je vážně hnusně, a tady se svítilo a vypadalo to, že potřebuješ vzbudit." Otočil se na mě neznámý s uličnickým úsměvem.

Trochu mi spadla brada, když jsem spatřila jeho tvář. Jeho uhlově černé vlasy a čokoládové oči byly úchvatné. V tu chvíli můj hněv ustoupil.

„Jsem Josh, mimochodem," řekl po chvíli. Zatřepala jsem hlavou a potřásla si s ním rukou.

„Layla." Usmála jsem se lehce.

„Chceš udělat čaj nebo tak?"

„Jestli budeš tak hodná." Uculil se sladce a já se ihned vydala zapnout konvici.

Potom jsem si k němu i s horkým šálkem přisedla a povídali jsme si. Dozvěděla jsem se od něj, že je mu dvacet, žije s otcem a že je z rozpadlé rodiny. Neptala jsem se na podrobnosti, protože vím, že minulost není nikdy růžová.

„Budu muset jít," řekl, když pohlédl do mobilu a odepisoval.

„Moc rád jsem tě poznal."

„Já tebe taky." Stoupla jsem si a doprovodila ho ke dveřím.

„Tak někdy zavolej," řekl ještě než odešel a vtiskl mi malý papírek do dlaně.

Mopem jsem setřela špinavou podlahu a vydala se domů. Venku bylo chladněji a déšť stále přetrvával. Naštěstí ta bouřka přešla.

„Jsem doma," oznámila jsem na chodbě. Když se mi nedostalo odpovědi, usoudila jsem, že mamka spí. Ani mě to nepřekvapilo, protože bylo jedenáct hodin a já být jí, tak spím už v devět.

Cestou do pokoje jsem se stavila v kuchyni, kde jsem si vzala toust a pak se vydala do postele. Chvíli jsem ještě projížděla sociální sítě a poté se rozhodla jít spát.

Tak tady je můj další pokus o příběh. Snad se Vám bude líbit :)
K.