Záhada nového Snapea (Snarry)

80. kapitola- Konec

Hezký večer!
Po dlouhé odmlce Vám konečně přináším závěrečnou kapitolu. Jelikož jsem již zveřejňovala oznámení, nebudu Vás zdržovat od čtení 🙂 ať se Vám kapitola líbí.

...ale odpověď už znám a myslím, že ji znáš i ty.“

Hleděl do tváře mladého psychologa a snažil se nalézt svou vnitřní rovnováhu. Místo klidu mu však na mysl vytanula vzpomínka z minulosti. Srdce se mu svíralo strachem stejně jako tenkrát. Všechny ty skrývané pocity v něm vířily, přestože uplynula spousta let od chvíle, kdy mladší verze Harryho Pottera pronesla téměř stejná slova.

„Severusi, už jsem řediteli odpověděl a jsem si jistý, že mou odpověď znáš i ty.“

Profesor lektvarů rozzuřeně hleděl do klidné tváře nebelvírského studenta a v jeho nitru se míchal strach s hněvem. Ten kluk se prostě musel zbláznit!

„Odpověď? Jistěže znám tvou odpověď! Nebyl bys to ty, kdyby ses nehnal do dalších a dalších problémů! Harry Potter, nesmrtelný hrdina!“

Očekával výbuch vzteku a hádku, ale mladík si jen ztrápeně povzdechl. To Severuse mírně zaskočilo, ovšem nedal to najevo.

„Co je to tentokrát, Severusi? V poslední době se ti nelíbí nic, co hodlám dělat. Brumbál si myslí, že je to důležité, tak proč tak zuříš?“

Proč? Copak to ten kluk nechápe? Opravdu čekal, že Severus bude jen přihlížet tomu, jak se vrhá do jednoho nebezpečí za druhým? Že nebude mít ani špetku obav? Není snad strach o blízké přirozenou lidskou vlastností? A Severus měl jen Harryho, nikoho jiného. Možná si to odmítal připustit, ale někde v hloubi duše moc dobře věděl, že ho vůbec nezajímá výsledek války, pokud by cenou za vítězství měla být Harryho smrt. Nic z toho však studentovi, sedícímu naproti neřekl. Místo toho jeho výraz ještě více zchladl.

 „Stále jsi jen student bez zkušeností, který očekává, že ho ředitel ochrání. Co tedy čekáš, že řeknu?“

Jakmile první slovo opustilo jeho ústa, věděl, že to byla chyba, ale už to nemohl vzít zpět. V mysli zoufale křičel: , Promiň, já to tak nemyslel!‘ , ovšem Harry jeho omluvu nemohl slyšet. V chlapcově obličeji se jasně odrážela bolest, kterou ta slova způsobila, přesto se stále nehodlal se svým profesorem hádat. Severus se nedokázal déle dívat na to, co sám způsobil, proto se  otočil k Harrymu zády a přešel ke krbu. Tichý hlas, který se ozval od stolu sevřel jeho srdce ledovou rukou a to nejen slovy, ale i tónem ve kterém bylo tolik smutku, že by dohnal k slzám i kámen.

„Říkal jsi ať přijdu kdykoliv budu potřebovat a já tě poslechl. Je jedno, kam a jak daleko bych musel jít, vždycky jako první spěchám za tebou, protože zrovna s tím sarkastickým, nesnesitelným profesorem se cítím dobře a v klidu. Jenomže… ty tu pro mě nikdy nejsi. Nepotřebuju kázání o nebezpečí ani o mé vlastní hlouposti, chci… chtěl jsem jen vědět, že věříš, že to zvládnu. Zapomínáš, že  tento student o kterém ty mluvíš jako o hlupákovi, toho zažil víc než by měl a nemá moc možností na výběr. Asi jsem opravdu hodně naivní, myslel jsem, že za těmito dveřmi nejsem jenom hloupý student.“

Místnost se ponořila do ticha tak dusivého, že Severusovi dělalo dýchání problém. Trvalo mu hodnou chvíli než se otočil a šokovaně zjistil, že Harry v místnosti již není.

Po tolika letech si Severus konečně uvědomil, jakých chyb se dopouštěl. Jako kdyby se zbavil mlhy ve své mysli a jasně viděl, co všechno ten hoch -dnes už mladý muž- byl pro něj ochoten udělat. Opravdu to byl Harry, kdo ho následoval kamkoliv Severus řekl, byl to on, kdo za ním vždy přišel a kdo jejich vztahu bezmezně věřil. Severus neudělal nic, jen se s ním neustále hádal. Jak mohl Harry říct, že nepotřeboval žádné slovní vyznání, když se Severus choval takto? A teď se ho mladý muž chystal znovu následovat. Po všech těch letech, kdy si těžce vybudoval nový život i novou identitu, je ochoten vzdát se klidu a zase jít kam mu Severus řekne.